Van Helsing: Fantasy film obohacený krásou tajemné Prahy
Tento snímek není cizí asi někomu. Každý o něm minimálně jednou nebo dvakrát slyšel a dokáže spatra odpovědět na jednoduchou otázku „O čem to je?“. Proto se zde nebudu příliš zaobírat dějem. Jedná o příběh Van Helsinga, proslulého lovce nestvůr, který se vydává do Transylvánie, aby zničil tamější zlo v podobě samotného vampýrského hraběte Drákuly.
Mnoho lidí děj kritizuje. Prý se scénář téměř nedrží své literární předlohy, knihy Drákula (1897) od spisovatele Brama Stokera. To je sice dost možné, ale podle mě je jí film jen inspirovaný. I když tomu možná prvotně mělo být jinak. V knize se totiž vyskytuje v roli Van Helsinga lékař Abraham. Ten zde hraje roli vedlejší postavy, která oplývá nenávistí k Drákulovi a charakteristickými rysy jsou pro něj moudrost a boj proti nadpřirozenu. Ve snímku se ale do role Van Helsinga dostává mladší Gabriel, kterého ztvárnil Hugh Jackman.
Tvůrci nám na tuto charakterou záměnu poskytli poměrně jednoduchou odpověď. Film se měl natáčet už v roce 1994 jako pokračování Drákuly (1992) od Francise Forda Coppola. Tehdy měl postavu Abrahama Van Helsinga ztvárnit legendární Anthony Hopkins. Do role Van Helsinga se také uvažovalo o obsazení herců jako Ian McKellen, Christopher Lee nebo Ian Holm. Kvůli autorským právům a změnám ve scénáři museli ale filmaři situaci přehodnotit a proto se rozhodli pro změnu hlavní postavy na mladšího Gabriela.
Mně osobně tato herecká záměna vůbec nevadí, stejně jako nemám sebemenší problém s tím, že změnili postavu lékaře na vlkodlaka. Podle mě to film posunulo ještě na úplně jinou úroveň, která tomu dodala tu správnou akčnost. Navíc se zde otevírá to staré, ale fungující téma upír vs. vlkodlak. Každý na to ale má jiný názor. Třeba ti, kteří knihu poctivě četli, se mnou nemusí souhlasit a může jim to vadit. Pro mě se stal ale Van Helsing centrem dětství, a tak mám k tomuto snímku speciální citové pouto, které mi zkrátka nedovoluje na něj házet jakýkoliv temný stín. Je to film, který mi do života vstoupil ve stejnou dobu, co jsem poprvé vešla do první třídy na základní škole, a od té doby na něj nedám dopustit. Viděla jsem ho tolikrát, že to nedokážu spočítat na všech mých prstech dohromady. O tom ale tento článek není.
Kdybych si měla přeci jen hrát na kritika (přesto, že se mi to příčí), musela bych malinko vytknout jednoduchost záporných postav. Tou jednoduchostí nemám na mysli vzhled, ale spíše charakter. Drákula a jeho nevěsty jsou dokonalé ukázky toho, co se stane, když máte plnou pusu řečí místo toho, abyste konali. Ačkoliv mám tyto čtyři upíry opravdu ráda, za tohle bych jim nejraději nafackovala. Jak řekla Anna (Kate Beckinsale): „Když chceš někoho zabít, máš to udělat, a ne o tom pořád jen mluvit.“ Souhlasím s tebou, Anno. Kdyby Drákula, kterého ztvárnil úžasný Richard Roxburgh, tolik nekecal a trochu se díval, co se kolem něj děje, možná by mu jeho plán i vyšel. Což o to, potenciál na to rozhodně měl.
Jinak je postava Drákuly napsaná i zahraná podle mě velmi dobře a to samé bych mohla říct i o ostatních úlohách.
Spojení civilního světa a říše fantastických tvorů se mi zdá opravdu skvěle uchopené. Stejně jako dobové zasazení. Období postupné modernizace Evropy během 18. století je jedním z mých vůbec nejoblíbenějších filmových časoprostorů, protože nabízí pohled do ještě stále historického prostředí plného jakéhosi tajemství a magie a zároveň se zde již setkáváme s vlivy postupně rostoucího množství techniky. Pro fantasticko-hororový žánr je to zkrátka to nejlepší, co si mohli tvůrci zvolit. Chápu ale, že je to spíše zásluhou literáta Brama Stokera. Přesto si ale dovolím to vyzdvihnout – ať už to vymysleli filmaři nebo spisovatel, k celkovému dojmu ze sledování snímku to patří.
Fantasy žánr se řadí k mým nejoblíbenějším vůbec. Když se do něj navíc přidá i nějaká ta nahořklá kapka hororu, tak si už jen spokojeně chrochtám a užívám si každou minutu filmu. Možná proto nejsem zrovna nejspolehlivějším recenzentem. Nakrmte mě mým oblíbeným žánrem a já vám ho vychválím do nebes. No dobrá, to zase asi úplně tak neplatí. Jakmile jsem dopsala větu, tak se mi promítlo v paměti hned několik filmů, které by se s tímto tvrzením mohly pustit do plodné diskuze.
Co dalšího chci na filmu vyzdvihnout, je fakt, že se mnoho scén natáčelo na našem území. Takže už jen z důvodu nějakého vlastenectví jsem hrdá, že takový filmový poklad dokázal poodhalit trochu té naší české krásy. Prahu můžeme vidět hned v několika scénách. Například hned v úvodu filmu, kdy se Van Helsing ocitá v Paříži. Pohled na rozestavěnou Eifelovku je sice pěkný, ale o to hezčí je, když vám dojde, že se jedná o pohled na počítačově upravenou Prahu z prostředí Zámeckých schodů.
Stejně tak Budapešť. Jistě to je moc pěkné město, ale Praha je nejspíš ještě hezčí (nebo levnější?), protože se právě v této scéně nacházíme pod Karlovým mostem s výhledem na Vltavu a Národní divadlo.
Aby toho nebylo málo, jsou tu do třetice ještě dvě místa u nás, která je možné ve filmu vidět. Letní palác Drákuly, neboli místo jeho velkolepého maškarního bálu, není žádný palác, nýbrž Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně. Menší zajímavostí je, že se musel před natáčením odsvětit a po něm zase znovu vysvětit. No samozřejmě, přeci nepustíme vampýry na místo, kde by mohli shořet, to dá přeci rozum.
Mezi další vyhlídnutou lokalitu se pak řadil hrad Pernštejn, kde se natáčelo několik scén z Drákulova původního panství. Jestli jste tedy velkými fanoušky tohoto snímku a nevíte, co s víkendem, tak vzhledem k tomu, že koronavirus pomalu ustupuje, určitě doporučuji památky omrknout. Třeba to ve vás vzbudí menší pocity nostalgie a nějaké té vlastenecké hrdosti, jako tomu bylo u mě.
Kouzlo filmu podle mě nespočívá v samotném scénáři, ale v tom, jak byl snímek zpracovaný. U dovednosti herců napodobit náš špatný evropský anglický přízvuk, který můžete slyšet v originálním znění, se musím vždy letmo pousmát. Dodává to snímku nejen originalitu, ale také to řešení problému, že ne každý je narozený v anglicky mluvící zemi. Obzvlášť ne rumunský hrabě. Ve filmu nechybí vtip, akce, spousta nestvůr, ale i náboženských motivů. Pozornosti tvůrců neunikla ani trocha té oblíbené romance. Van Helsing má v sobě zkrátka kouzlo, co vás i přes drobné nedostatky donutí se na něj dívat znova a znova.