Recenze: Dva papežové – Teologické rozpravy nebyly nikdy zábavnější!

Po provokativním seriálu režiséra Paola Sorrentina Mladý/Nový papež se navracíme do centra římskokatolické církve rekonstrukcí několika setkání německého konzervativce a dogmatika Josepha Ratzingera neboli tehdejšího papeže Benedikta XVI. (Anthony Hopkins) s argentinským liberálem a reformátorem, někdejším kardinálem Jorgem Bergogliem neboli budoucím papežem Františkem (Jonathan Pryce).

O setkáních této zdánlivě nesmiřitelné dvojice můžeme s jistotou říci pouze to, že k nim skutečně došlo. Obsah jejich disputací nicméně není znám. Proto scenárista Anthony McCarten, zaměřující se doposud na mainstreamově uhlazené životopisy (Teorie všeho – Stephen Hawking, Nejtemnější hodina – Winston Churchill, Bohemian Rhapsody – Queen), vydatné dialogy utváří jako kompilaci toho, co obě osobnosti napsaly nebo vypověděly v rozhovorech, proslovech atd. Přestože je tedy rozhovor uměle konstruovaný a tudíž fiktivní, na uvěřitelnosti se to nepodepisuje.

Krom toho, že si McCarten po vědci, politikovi a hudební kapele uzurpuje další skalp v podobě nejvyšších církevních hodnostářů, připisuje si ještě jeden primát: film je totiž přepracováním jeho vlastní divadelní hry. K projektu takto specifickému se vážou nemalá úskalí, s nimiž se v tuzemském prostředí vypořádávaly projekty jako Hovory s TGM (2018), také koncentrované na rozhovor neméně významných dějinných osobností, nebo Vlastníci (2019), operující téměř výhradně na půdorysu jedné místnosti a fungující jako přepracování hry divadla Vosto5. Stejně tak i podoba Dvou papežů v sobě nutně zrcadlí divadelní strukturu (kompozice rozdělená na 4 akty) a dialogický charakter.

Oproti Vlastníkům, vycházejícím z humorně vděčných schůzí SVJ, ale výchozí pozice režiséra Fernanda Meirellese (Město bohů, Nepohodlný) není zdaleka tak přívětivá. Představa více než dvouhodinového řečnění mezi dvěma přemoudřelými staříky se zdá být na první pohled mučivá, přesto nuda ani na chvíli nepřichází v úvahu.

Pro zhlédnutí Dvou papežů překvapivě nejsou zapotřebí téměř žádné vstupní vědomosti. Pokud o obou papežích slyšíte poprvé, budou vám názorně a přitom nezkratkovitě představeny. A jestliže oplýváte užším či rozsáhlejším povědomím, pravděpodobně svůj náhled přehodnotíte. Scénář totiž demytizuje papeže jako symbol, ikonu a konstituuje papeže jako člověka, usazeného sice nejvýše v církevní hierarchii, přesto stále chybujícího a tápajícího. Dvojice je zprvu znázorněna jako maximálně protikladná, sváří se mezi nimi statičnost a dynamika, negativita a pozitivita, stáří a vitalita, Německo a Argentina, Smetana a Beatles a mnohé další. Postupně jsou však tyto póly znejišťovány a míseny a vymezují se proti možné redukci. V rámci polidšťující snahy potěší detaily jako oblíbený fotbalový tým, nápoj nebo seriál v hlavní roli s německým ovčákem, které na pozadí monumentálních církevních staveb vyznívají přinejmenším úsměvně.

V souladu s tím se debaty zdaleka neomezují jen na ryze teologickou problematiku, a krom významu církve jako instituce a jejího budoucího směřování se rozmýšlí i nad obecnými otázkami svědomí, odpovědnosti a tradice. Ačkoliv je snímek ze své podstaty uřečněný, v patřičnou chvíli zůstává nedořečený. To se projevuje na uchování tajemství pedofilního skandálu či pomýleně interpretované minulosti papeže Benedikta XVI. v nacistickém Německu. Spíše než pokus o zamlčení ožehavých témat je v tomto případě takový krok prostředkem, jak se vyhnout tematické rozbředlosti (jinak je tomu u midcultové senzace Bohemian Rhapsody). Různorodá skladba rozprav je navíc doplněna o sympatický humor, vroucně rozkládající stereotypní náhled na církev a její představitele.

Všechnu chválu si svými výkony přitom zajišťují excelentní Anthony Hopkins a Jonathan Pryce. Větší pole působnosti se sice dostává usměvavému hlasateli lidu Bergogliovi, zatvrzelý bručoun Benedikt XVI. ale ani v nejmenším nezaostává.

Skoro nepřetržité rozmlouvání je dynamizováno jak těkavou a v jistých pasážích až dokumentární kamerou, často zachycující detail obličeje, tak svižným střihem (podobnou ekvilibristikou je známá série Jason Bourne). Hybatelem jsou i chytré hodinky, nakazující Benediktovi XVI. pohyb. Triviální prvek je důmyslně zakomponován jako opodstatnění změny lokace a současně jako paralela k reformaci církve, která nutně potřebuje vykročit vpřed. Trhlinou v jinak vyváženém rytmu jsou černobílé návraty do minulosti Bergoglia, odhalující s přílišnou doslovností původ mravního konfliktu, v němž kardinál spatřuje své selhání, které se bohulibou činností pokouší odčinit.

Jako klíč pro dešifrování může posloužit úvodní příběh o svatém Františkovi, který si slovo boží nesprávně vyloží. Jak kardinál posléze zobecňuje: „Jakákoli cesta, jakkoliv velkolepá, může začít chybou.“ A chybovat je lidské, jak film akcentuje. Mimoto je příběh ukázkovým příkladem různých porozumění, jež jsou mnohdy jádry tragického neporozumění, jak při teologických rozmíškách, tak v jakýchkoliv jiných oblastech života. Stejně jako pro uvozující vypravování platí i pro celek, že hranice církve dalece přesahuje a funguje všeplatně. Dva papežové tedy pomyslně „boří zdi a staví mosty.“

Hodnocení: 85%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE