Recenze: Jmenuju se Dolemite - návrat Eddieho Murphyho do první ligy?

Když vám to v kinech léta nevychází a už nevíte, jak smůlu prolomit, hodí se záchranné lano v podobě práce pro streamovací službu. Murphy si proto plácl s Netflixem a výsledkem jejich spolupráce je životopisná komedie Jmenuju se Dolemite o člověku jménem Rudy Ray Moore (ve filmu Murphy), který se snažil v sedmdesátých letech hodně prosadit. Napřed to dokázal trochu netypicky díky vtípkům od bezdomovců a pak si usmyslel, že pronikne do světa filmu snímkem Dolemite (rok vzniku 1975), kde si zahraje hlavní roli.

Hollywood o něj ale nestál a Moore šel proto pěkně na punka, štáb sestavil ze známých a studentů, hodně si napůjčoval, všechno zkrátka vsadil na jednu kartu a nakonec se nesmazatelně zapsal do žánru blaxploitation.

Blaxploitation je žánr, který většině českých diváků moc neřekne. Přímou zkušenost v kinech jsme měli v rámci mainstreamu poměrně malou (Jackie Brownová, Shaft), ale kdybych to měl shrnout (minimálně v tom smyslu, jak na mě blaxploitation vždy působil), je to něco jako kombinace Drsného Harryho a bondovek na černošský způsob. A umí to být rozhodně zábava! Znám ale jen opravdu pár klíčových jmen, takže nějaký Moore a jeho Dolemita mi před shlédnutím Murphyho filmu nic neříkali. A nevadilo to.

V zásadě jde o klasický příběh snílka, jemuž všichni říkají ne, on si jde tvrdohlavě za svým a nakonec podle očekávání dokáže, že americký sen není jenom citát na plakáty. Ale ta cesta! Moore byl v prvé řadě komik a tady je zřejmě největší odcizovák pro běžného českého diváka, protože většina vtipů, které říká, mi upřímně zábavné nepřišly a co jsem tak různě sledoval reakce, nebudu v tom sám. Ale naštěstí nejde o stěžejní část děje. Pouze nějakým způsobem rozehrává Mooreův showbyznysový charakter, kdežto svou povahu má trochu jinde a čím více ho během filmu poznáváme, tím je nám sympatičtější. Murphy to celé táhne s absolutní sebejistotou a znovu se potvrzuje, že umí být skvělý charakterní herec, když k tomu dostane prostor.

Filmařsky má snímek poněkud problematické tempo. Úvod a celá první etapa Mooreova života, než se dostane k "chci natočit film", je trošku zdlouhavá a monotónní. Jakmile ale začne chlápek, co nikdy nehrál, předstírat před kamerou kung-fu (Protože bez toho se pořádný film neobejde!), přičemž k ruce má jen tým ochotnických studentů a jediného (značně zoufalé) profíka, chytne film obrovské tempo. Oním profíkem je mimochodem D'Urville Martin, svého času úspěšný černošský herec, který se na Mooreově filmu podílel čistě proto, že ho mohl i režírovat. Ve filmu mu dodal tvář Wesley Snipes a je FENOMENÁLNÍ. Nebál bych se mluvit o nejzábavnějším a nejlepším výkonu jeho kariéry (ok, možná druhém nejlepším po Simonu Phoenixovi).

Jmenuju se Dolemite je v jádru celkem tradiční životopisný film (pokud vezmeme jeho vývoj). Ale to, o čem vypráví a hlavně jakým způsobem to v druhé půlce dělá, to ho posouvá mezi nejpříjemnější kousky svého žánru.

Hodnocení: 80%

P.S.: Přirozeně jsem si pak musel dát Dolemita z roku 1975 a nezkušenost tvůrců je v něm opravdu roztomilá. Zvuk skáče podle toho, jak jsou herci daleko od kamery a nejednou se vetře do záběru mikrofon. Zdaleka nejlepší je každopádně úvod, kdy je celou dobu v levém dolním rohu vidět vršek hlavy někoho ze štábu, jak klečí u placu při natáčení scény. K nezaplacení!

P.P.S.: Jakkoli je Murphy v hlavní roli vynikající, dost se divím, že režisér Craig Brewer pro hlavní roli nezvolil Terrence Howarda, s nímž v roce 2005 natočil povedené drama Snaž se a jeď. Howard je totiž nejen skutečnému Mooreovi extrémně podobný, ale mají i podobný styl mluveného projevu.