Recenze: 10 minut pravdy - Bruce Willis si jde znuděně pro další výplatu

Režisér Brian A. Miller si postavil kariéru na tom, že postupně ničí odkaz Bruce Willise. Společně pánové již natočili tři filmy (Vice, Reprisal, Elitní zabiják) a vesměs jde o fanouškovskou bolest. Přirozeně nelze vinit céčkového režiséra za to, že se mu Willis ochotně pronudí v každém filmu deset minut před kamerou, aby si za to pak inkasoval vyžádané miliony. Ostatně, i Sly se loni nechal k tomuhle ukecat a nebyl to hezký pohled.

Willis ale není pro Millera podstatný. Je jen statické křoví, jméno na plakát, které dodává projektu určitý komerční (ale dnes myslím už zanedbatelný) lesk. Ostatně, i v 10 minut pravdy (což je název speciálně pro televizi - na VOD je snímek uváděn jako Minuta po minutě) se bývalý John McClane vyskytuje poskrovnu (99% v jedné lokaci), takže jeho angažovanost, ať už herecká (která není žádná), nebo časová (čítající pár minut) je minimální. Pro Millera je obvykle podstatné, kdo mu projekt opravdu táhne. A Michael Chiklis není, minimálně v rámci toho, co jeho role vyžaduje, úplnou střelou mimo cíl.

Televizní veterán Chiklis (The Shield - Policejní odznak, Gotham) hraje v 10 minut pravdy zloděje Franka, který dostane od Rexe (Willis) jednoduchý úkol - vykrást banku. To se sice podaří, ale při útěku Franka někdo omráčí a zabije mu bratra. Následuje hra s časem, kdy Frank v prvé řadě řeší, kdo na něj ušil boudu a současně se snaží znovu získat to, co v bance ukradl.

Zápletka je ryze banální, ale žánru béčkového akčního výplachu vlastně sluší. Neklade si žádné velké cíle, nedělá zbytečné odbočky, ani si nehraje na víc, než je třeba. Frank jde zkrátka ode dveří ke dveřím, aby našel viníka a do toho vždycky někoho zastřelí. A Chiklis to zvládá z nasazením, proti kterému nelze nic namítat. V osmdesátých letech by z něčeho takového udělal Walter Hill kultovku pro kina. Pod Millerovým neumětelstvím jde o podívanou, kterou lze v rámci vytyčených mantinelů při nejlepším tolerovat...

... NICMÉNĚ je třeba jedním dechem dodat, že je Millerovo vedení tentokrát na hraně snesitelnosti. Vystavěný příběh nepůsobí úplně dementně (respektive alespoň má nějakou stavbu) a díky slušnému počtu lokací a přestřelek to celkem svižně utíká. Bohužel stále platí, že Miller nepochopil základní principy toho, jak se střihem tvoří rytmus, případně jak střídat záběry pro přehlednost situace. Ve filmu je například přestřelka lupičů a policistů před bankou, která se evidentně natáčela na otevřeném place a někdo šikovný by z toho dokázal vytřískat solidní akční scénu. Miller ne. Prostě jen švenkuje z jedné strany na druhou a dynamika vesměs žádná.

10 minut pravdy je dalším potvrzením toho, že Miller se nejspíš řemeslu nikdy pořádně nenaučí. Na druhou stranu je třeba uznat, že v rámci děje jde vlastně o neurážející klasiku (v kategorii žánrových videovýplachů), ze které alespoň nekrvácí oči. Dokonce nechybí určitá snaha o budování příběhu a rozmanitost prostředí, což je po již zmíněném Backtrace se Stallonem výrazný pokrok. Ale stejně si budou nakonec 10 minut pravdy všichni pamatovat hlavně pro to, že jde o film s nejplešatějším plakátem vůbec...

Hodnocení: 40%