Recenze: Hotel Mumbai - Tragický masakr ve jménu Alláha

Snímek mapuje sérii skutečných událostí, které se odehrály před 11 lety v indické Bombaji, kde skupinka mladých muslimů se zbraněmi přepadla několik vybraných cílů včetně nádraží, nemocnice a luxusního pětihvězdičkového hotelu Taj Mahal Palace. A právě do něj se příběh filmu z velké části situuje, sledujíc několik hlavních protagonistů v čele s architektem Davidem (Armie Hammer), jeho muslimskou ženou (Nazanin Boniadi), ruským boháčem (Jason Isaacs) a členem oddaného hotelového personálu (Dev Patel). Ti všichni se zrovna nachází v hotelu, kam po sérii krátkých okolních útoků bez větších problémů dorazí i skupinka teroristů, která začne chladnokrevně rozsévat smrt a strach. Zdejší ozbrojené síly jsou přitom na podobnou akci zoufale nepřipravené a vojenská pomoc je na příštích 12 hodin vyloženě v nedohlednu.

Vyprávění se nechce zaměřovat výhradně na skupinu vyděšených turistů, kteří zůstali trčet v okupovaném resortu bez šance na brzkou záchranu, nýbrž se pokouší o jakési komplexnější shrnutí nejdůležitějších a bezprostředních událostí, jaké by mohl nabídnout právě dokumentaristický přístup. Oproti němu se ale scénář nezdržuje tím, co činu vlastně předcházelo a jak teroristé postupovali krok za krokem. Místo toho je nám během prvních deseti minut zběžně představeno místo, kde se má incident odehrát, jeho personál v čele s charizmatickým šéfkuchařem (Anupam Kher), jenž zdůrazňuje motto „Náš host, náš bůh“, a několik potenciálních hrdinů, o nichž se ale příliš nedozvíme.

Poté už muslimové začínají své řádění, které režisér sleduje víceméně nezúčastněně v případě všech okolních aktérů, ale zároveň si vždy vybírá minimálně jednu postavu, k níž divák může v aktuální scéně přilnout a která ho provází napříč celým obsazeným hotelem. Tím se samozřejmě vytváří smyšlené mikropříběhy, které potlačují dokumentární styl ve prospěch emocionálnějšího a klasického vyprávění, jenž už s dokumentárními praktikami jen okrajově pracuje (pravidelné oznamování času, který uběhl od začátku útoku). Syžet rozděluje aktéry na několik skupin, z nichž některé jsou aktivní a snaží se řešit zevnitř (Hammer a Patel) nebo z vnějšku (malý policejní sbor) hotelu, další pak pasivní a schované v nedostupných prostorách resortu, kde se stupňuje úzkost a vzájemné předsudky.

Film tak většinu času dobře pokrývá a propojuje různé dějové motivace a znázorňuje archetypální vzorce jednání, které si divák k dané situaci automaticky přiřadí. Teroristé jsou motivování skrze sluchátka jejich lídrem, který jim vymývá mozek řečmi o skutcích ve jménu Alláha, policejní sbor musí zakročit, protože plnohodnotná pomoc je daleko, a uvěznění lidé se snaží dostat pryč, jelikož teroristé jsou za dveřmi a všichni po několika hodinách také pochopí, že vojáci jen tak nedorazí. Vše pak kulminuje ve strhujícím závěru, kdy se pohyb postav výrazně dynamizuje a motivace jsou sjednocovány.

Chválit se dá dlouho, protože film sice přikresleně a zjednodušeně, ale pořád velmi naturalisticky a přesvědčivě znázorňuje jednak chování lidí v krizové situaci (až na několik výjimek v čele s Isaacsem, jehož Rus je možná cool, ale až moc hraničí s postavou ze smyšleného akčňáku), jednak bezbrannost okolních nepřipravených složek a nakonec i pomatenost samotných teroristů coby mladých kluků, kteří umějí milovat své blízké, ale nechají se mechanicky přemluvit do činů, jimž ani sami moc nerozumějí. Občas mě pravda trkalo do hlavy neuspořádané počínání záporných postav, kteří nechávají části hotelu zcela bez povšimnutí a za rukojmí si berou samozřejmě hlavní postavy, zatímco ostatní bez okolků střílí. A současně bych osobně ještě navýšil bezvýchodnost uzavřené skupinky postav, uvnitř které se projevil v podstatě jediný a navíc dost umělý konflikt.

V součtu ale intenzivní filmařina, která neklopýtá a ví, čeho chce dosáhnout. Diváka přilepí do sedaček nekompromisním vhozením do děje a dokáže ho tam udržet užíváním různých stylistických i názorových perspektiv, které jsou rozvíjeny ve filmařsky soudržný a společensky hodnotný celek. K dosažení úrovně Paula Greengrasse sice Anthony Marasovi schází ještě cílevědomější formální iniciativa a menší zobecňování některých dějových složek (např. role médií), ale do budoucna od něj lze očekávat potenciálně velké věci. Hotel Mumbai patří svým vyzněním do kin celého světa, těch arabských pak v prvé řadě.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE