Recenze: Na špatné straně - Mel Gibson jde po krku chladnokrevným zabijákům

Zahler je v poslední době podobným zjevením, jakým byl v devadesátých letech Quentin Tarantino. Jeho filmy sice nemají takovou cinefilní uvědomělost a stylizovanou výpravu, avšak inspiraci rovněž nachází v „pokleslých“ žánrovkách, jejichž vzorce zpracovávají ve prospěch nepředvídatelnosti a zábavného ohýbání vytvářených očekávání. Samozřejmostí jsou černý humor, náhlé údery šokujícího násilí a soustředěné rozjímání nad nepřívětivým světem, v němž se právě násilí postupně jeví jako jediným, byť nechtěným východiskem. Jak Kosti a skalp (2014), tak i naprosto bravurní Blok 99(2017) nabízí divákovi originální svět, který není dvakrát příjemný, ale jeho formální provedení a nečitelnost morálních i fyzických nástrah jej činí stoprocentně pohlcujícím.

Na špatné straně je snímkem jednak značně delším než Zahlerovy předešlé (dvě a půl hodiny se předem jeví jako dost odvážný krok), jednak také ambicióznějším a více komplexním. V dosavadních dvou filmech se dění točilo pouze kolem jedné postavy, popřípadě jedné skupiny postav se společným cílem a zaměřovalo se výhradně na následky činů, nežli na jejich motivace, které byly zřejmé a jednoduché. Zde se příběh dělí mezi více aktivně jednajících protagonistů, jejichž cesty se v průběhu zkříží. Zaprvé je to dvojice ostřílených detektivů (Mel Gibson a Vince Vaughn), kteří to při posledním zátahu trochu přehnali s agresivitou vůči zatýkaným a skončili suspendováni na šest týdnů. Oba však právě akutně potřebují peníze a pouští se do sledování podezřelého cizince, jenž dle informátora v nejbližší době chystá ilegální akci, v níž bude hrát hlavní roli opravdu velké množství peněz. Druhým ohniskem pozornosti je černošský mladík Henry (Tory Kittles), který se chce po návratu z vězení postarat o svou matku a mladšího bratra, upoutaného na invalidní vozík. No a třetí stranou je chladnokrevný Lorentz Vogelmann (Thomas Kretschmann) a jeho maskovaní komplicové, kteří nejprve vraždí a okrádají, aby zaplatili za neprůstřelnou dodávku, a následně vyrážejí do inkriminované akce, s Henrym jako řidičem a se dvěma naštvanými policisty za zády.

Nástin děje budí dojem triviální policejní báchorky, ale Zahler opět potvrdil svůj cit pro správné vedení pozornosti a nastavení komunikativnosti vůči divákovi na takovou úroveň, aby bylo nemožné dopředu odhadnout ty nejzásadnější zvraty a osudy hrdinů. Celá první hodina je věnována seznámení s aktéry a rozprostření motivů, které se poté otiskují do jejich rozhodování, jež je pro vývoj klíčové – suspendovaní Ridgeman a Lurasetti nejsou taženi okolnostmi, nýbrž události v závěru sami podněcují, stejně jako Henry, který se vymaňuje ze škatulky poslušné pomocné ruky a jeho silná motivace pro získání peněz z něj činí rozhodující figuru v nevyhnutelné konfrontaci všech postav. Maskovaní zabijáci a jejich šéf pak představují obávanou anonymní hrozbu (podobně jako kanibalové v Bone Tomahawk), která je čirým ztělesněním zla, na něž nelze reagovat jinak než nekompromisně a s horkou hlavou.

Schéma vyprávění se tentokrát sice liší, ale svůj autorský rukopis si Zahler jednoznačně dodržuje. Kamera je převážně statická a dialogy jsou snímány většinou z větší dálky, popřípadě skrze přední sklo automobilu, takže od postav má divák takřka neustálý odstup. Tempo je pak dle očekávání velmi pozvolné a syžet nevypouští scény, které děj v podstatě nikam výrazně neposouvají, ale pomáhají navozovat dojem autentičnosti a přirozenosti – to je na jednu stranu fajn, ale ne tak fajn jako v případě Bloku 99, kde jsme byli s hlavním hrdinou mnohem silněji spjati, a hlavně si zde tenhle přístup často protiřečí s vyloženě tarantinovskými vsuvkami (celá pasáž s Jennifer Carpenter je sice tím dokonalým ztělesněním scénáristické vychcanosti typu „Myslíte si, že víte, co se stane? Teď budete koukat!“, ovšem v kontextu výpravy působí jako samostatná povídka s nulovým přesahem). Příběh mohl být klidně o dvacet minut kratší, aniž by tím jeho sdělení a závěrečná katarze nějak zásadně utrpěli, a hlavně mě zklamal až zbytečně doslovný závěr, jenž se s tím v Bloku 99 nemůže co do překvapivosti a emocí vůbec rovnat.

Naštěstí i vše zlé je pro něco dobré, díky soustředěnému tempu opět silně vyniknou násilné momenty a zvědavost ohledně vyústění v průběhu graduje možná nenápadně, ale zato soustavně. Herci jsou samozřejmě přesní a především veterán Gibson se v roli nepřizpůsobivého tvrďáka s jasně srovnanými prioritami okamžitě našel. A také Zahler to celé až na pár zmíněných zaváhání a tentokrát ještě překvapivě bídnou práci se soundtrackem ukočíroval s řemeslnou jistotou, kterou by mu takový Antoine Fuqua mohl docela závidět. Když se Vaughn a Gibson pouští do pronásledování zavrženíhodných padouchů a ve finále se u odlehlého skladiště začnou kupit mrtvoly, občas se možná i zapomenete nadechnout. A před závěrečným „kdo z koho“ nedýcháte pro jistotu vůbec.

Na špatné straně je další povedenou zahlerovkou, které sice schází šokující rozměr autorovy předchozí perly a u některých scén to vypadá, jako by talentovaný filmař až moc okatě vykrádal a vylepšoval sám sebe, avšak po skončení nebude trpělivý divák určitě litovat žádné minuty, kterou ve společnosti uhrančivé režisérské vize strávil. Byla by chyba hnát očekávání do nebeských výšin, ale ještě větší by byla tohle starosvětské, a přesto originální a výrazné řemeslo přehlížet. Já osobně se k němu někdy rád znovu vrátím.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE