Recenze: The Man Who Killed Hitler and Then The Bigfoot - povedl se film s nejvíc cool názvem roku?

Film sleduje formou flashbacků dvě dějové, respektive životní linie hlavní postavy Calvina Barra, jenž na stará kolena žije osaměle v americkém zapadákově a během všedních činností vzpomíná na svou minulost, točící se hlavně kolem jeho milované dívky a účasti ve druhé světové válce, v níž Calvin zabil jistého člověka (ano, toho), což si ale nyní vyčítá. Schéma střídání dvou časových linek působí zpočátku sympaticky, protože režisér vymýšlí hezké kompoziční přechody a představuje hlavního hrdinu, jenž hlavně s ošlehanou tváří Sama Elliota vypadá stejně cool jako jeho charakterizace v názvu filmu. Čím více však minuty ubíhají, tím více se jednak nastavené schéma jeví jako mechanické a jednak se začíná projevovat motivační rozháranost scénáře.

Opravdu dlouho jsem neviděl klasicky vystavěný film, u něhož bych tak dumal nad tím, co chtěl vlastně autor říci. Brzy se totiž ukáže, že hnacím motorem příběhu vůbec není úžasné dobrodružství muže, který poslal pod drn největšího zlosyna historie i chlupatou mýtickou potvoru, nýbrž velmi povrchní znázornění starého muže, jenž se v soukromí vyrovnává se svou minulostí a snaží se konečně udělat správnou věc. Vyprávění přeskakuje mezi liniemi víceméně nahodile a především vzpomínkové flashbacky obsahují hrozně málo nosného materiálu - první sekvence, kdy hrdina proniká v přestrojení střeženou vilu až do kanceláře Führera, je díky přesné režii a fungujícímu očekávání moc fajn, další jsou buď WTF (setkání mladého Barra s ruským vojákem, který mu holí plnovous za doprovodu nesmyslného filozofování) nebo šíleně ohrané a tuctové (romantická linie). Z toho plynoucí traumata a výčitky, které se otiskují do starého Calvina, jsou tedy krajně neuvěřitelné a slabé, přičemž moc nepomáhá ani symbolická fantasy vsuvka s lovením Bigfoota, která je nejen rychle odbytá, ale v podstatě nedává vůbec smysl a ještě shazuje jakoukoli snahu o seriózní psychologii.

Přitom potenciál a dobré nápady snímek má. Nebojí se žánrově experimentovat a Krzykowski dokáže vykouzlit zajímavé záběry či dokonce celé scény, ale ve finále to vše vyznívá jako střílení do hejna makrel. Kdykoli se film nadechne k něčemu osobitému a zajímavému, vše je zazděno trestuhodnou zkratkovitostí a laciností - mladý Barr se dostane k nejvíce chráněnému člověku světa ladně jako zlatokopka k osmdesátiletému miliardáři, starý Barr mění své dlouholeté postoje během jediného a nikterak oslovujícího rozhovoru, lov na Bigfoota končí dříve než začne, střih během jediné akční scény je šílený a myšlenka úplného závěru mi uniká jako peníze z účtu. A je mi to docela líto, protože dobré úmysly z toho celou dobu sálají a Sam Elliot je jednoduše vynikající a přesvědčivý. Kdyby se snímek natáhl, tvůrci si dali více záležet na propojení dvou časových linií, lépe rozpracovali Calvinovu minulost a přitlačili tam, kde název sliboval dobrodružný guilty pleasure drahokam, mohl být The Man Who Killed Hitler and Then The Bigfoot milovaným kultem. Výsledná podoba je podivným patvarem se slabounkým argumentačním rámcem a rádoby oslnivým vyzněním, které přitom nezanechá ani stopu požadovaného melodramatického efektu.

Hodnocení: 45%