Přesně před 70 lety: Tři filmy o posledních dnech Adolfa Hitlera

Nejstarší ze tří filmů vznikl ve Velké Británii a zcela se soustředí na osobu Adolfa Hitlera. Mapuje posledních 10 dní, které nacistický vůdce v bunkru strávil - od svých narozenin 20. dubna do své smrti. Scénář je výsledkem badatelské práce historiků a kromě nich za pravdivost informací ručí i německý důstojník, který většinu popsaných událostí viděl na vlastní oči. Hlavní role se ujal Alec Guiness a je ve své roli přesvědčivý, i když pro diváka, který ho zná jen jako Obi-wana Kenobiho z první série Hvězdných válek, může být někdy těžké v něm rytíře Jedi nevidět.

Obraz Hitlera je tady podán vysloveně záporně. Film byl natočen jen 28 let po konci války a tvůrci si dali záležet, aby na Adolfu Hitlerovi neukázali nic, co by ho mohlo omlouvat, nebo mu vysloužit obdiv. Hitler tu schvaluje lékařské pokusy na Židech, s úsměvem posílá děti na smrt, vydává nesmyslné vojenské rozkazy, nebo alespoň stařecky blábolí. Právě momentů, kdy žoviálně baví své "hosty" u kávy, zatímco poslední z jeho vojáků umírají při obraně Berlína, je ve filmu možná až přespříliš. A ten tím ztrácí tempo. Korunu negativnímu vyobrazení Hitlera potom nasazuje scéna jeho smrti, u které nebyl žádný svědek a scenárista tak měl zcela volnou ruku.

Za zmínku stojí také vynikající úvodní titulky filmu, ve kterých je během pár minut velmi povedeným způsobem shrnuta celá 2. světová válka.

Americké zpracování bylo natočeno pro televizi. Hitlera tu hraje Anthony Hopkins a už na první pohled je to trochu jiná postava, než v ostatních filmech. Film vychází ze vzpomínek hitlerova dvorního architekta Alberta Speera (Richard Jordan), které sepsal během svého dvacetiletého vězení po konci války. Hlavní postavou tu není Hitler, ale právě Speer, který se snaží zabránit Hitlerovu plánu na totální zničení Německa, aby nepadlo do rukou Rusů.

Právě Speerův osobní postoj k Hitlerovi dělá z tohoto filmu výjimečnou podívanou. Zatímco zbylé dva filmy jsou spíše dramatizací událostí a snaží se hlavně co nejpřesněji popisovat historické události, Bunkr má šanci uspět i jako kvalitní příběh. Speer tu vlastně bojuje za záchranu Německa proti člověku, kterého si myslel, že zná, ale jehož pravou tvář odhaluje až v posledních dnech jeho života. I ostatní postavy (vesměs význační nacisté) jsou zde popisovány podle Speerova pohledu. A i když možná historicky nepřesně, o to zajímavěji. 

Anthony Hopkins si dal na své roli záležet. Je na něm vidět, že pečlivě studoval staré Hitlerovy filmové záznamy a dobře si z nich osvojil jeho výraz a gestikulaci. Kdo tyto staré záznamy zná, může je v Hopkinsově podání konkrétně poznávat. Bohužel ale z Hitlerova soukromí mnoho záznamů neexistuje a Hopkins si tak i tam musí vystačit s tím, co má. Někdy tak mimoděk mluví s několika generály stejným způsobem, jako kdyby promlouval na stadionu k tisícům svých stoupenců, což působí nepatřičně. Zcela mimo charakter jsou také krátké momenty, kdy má být na Hitlerovi zřejmě vidět šílenství, ale které působí, jako kdyby si z něj Anthony Hopkins dělal legraci a úmyslně přehrával. Celkově jde ale o velmi silný a kvalitní herecký výkon, ve kterém se Hitler před očima změní z energického vůdce na poraženého a zlomeného člověka.

Nejnovější film je tak trochu spojením prvních dvou. Němci se rozhodli, že nejlépe dokáží temné místo své historie popsat sami. A je třeba jim dát za pravdu. Hlavním zdrojem informací a jednou z hlavních postav je tu Traudl Junge (Alexandra Maria Lara), Hitlerova sekretářka, která s ním v bunkru byla až do úplného konce. Přestože jde v podstatě o její vyprávění, je toto zpracování historicky věrné, příliš nepřibarvené osobním pohledem. Pro věrohodnost informací hovoří i to, že některé scény jsou prakticky totožné se scénami filmu z roku 1973.

Zatímco zbylé dva filmy se rády držely nízkorozpočtového prostředí bunkru, nebojí se Pád třetí říše trochu víc utrácet za výpravu a podívat se i nad zem, do Berlína bojujícího o přežití. Kromě nacistických pohlavárů schovaných pod metry železobetonu tak uvidíme i příběhy lidí, zasažených válkou a platících tvrdou cenu za Hitlerova rozhodnutí. Stejně tak příběh filmu nekončí Hitlerovou smrtí, ale pokračuje ještě o kus dál až do konečné kapitulace Německa.

Adolfa Hitlera tu hraje u nás jinak málo známý Bruno Ganz a subjektivně jde o nejlepší ztvárnění vůbec. Ganzův Hitler je energická, silná osobnost, které lze uvěřit, že dokázala vmanipulovat celý národ do nejhorší války v dějinách. Stejně tak uvěřitelný je potom jeho pád, kdy se z nejvyššího vojenského vůdce během chvíle promění v člověka odsouzeného k potupné smrti. Právě tato klíčová scéna se stala "obětí" neuvěřitelného počtu parodií.

Atmosféře filmu bezesporu hodně pomáhá původní německé znění, ve kterém všechno zní uvěřitelněji než v angličtině. Pustit si film v původním znění s titulky se dá jedině doporučit. Stopáž snímku, který bývá někdy rozdělen do dvou dílů, se blíží třem hodinám, ale jsou to hodiny, ve kterých se divák nestačí nudit. Koho zajímá historie 20. století a chce vidět jen jediný film o zániku nacistického Německa, pro toho je Pád Třetí říše povinnost. Dokládá to i nominace na Oskara za nejlepší zahraniční film v roce 2005.