Recenze: An Evening with Beverly Luff Linn - bizarní film pro lidi, co to aspoň trochu nemají v hlavě v pořádku?

Ty vede režisér a scenárista Jim Hosking, jinak zjevně napůl šílenec. Má jednoduchou zápletku jak u Johna Wicka (2014) a stejně tak jako u Wicka je i zde jednoduchá motivace kvalitně zabalená do funkčního a promyšleného mikrosvěta. Jehož pravidla sice přesně neznáme, ale vnímáme, že to je svět velmi specifický, zajímavý a nemáme problém ho jako takový přijmout.

O čem snímek je v podstatě nemá cenu popisovat, protože nad rámec toho, co vám řekne pár vět od distributora o něčím manželství a velkém magickém večeru, je ten film o nespočtu dalších věcech. Jsou sice naprosto ze života (fascinace druhým člověkem, neopětované city, nuda, únava materiálu, touha po vzrušení, neschopnost kvalitní komunikace, hledání něčeho významnějšího atd. atd.), ale většinou jsou prezentovány v obalu působícím jako z jiného vesmíru. A o to je to zábavnější.

Posuďte sami. Jedna postava se vyjadřuje jen mručením. Velká část postav z nějakého důvodu nosí paruky nebo šortky v situacích, kde se ani jedno nehodí. Podivně velký vzorek populace obývající tento svět je esteticky hodně nevzhledný. Chce se mi říct, že opravdu daleko nad rámec běžného světa. Všichni se chovají extrémně divně a není jasné, jestli to jsou sérioví vrazi, autisti nebo běžní obyvatelé té komunity, ve které se příběh odehrává.

Aubrey Plaza (Parks and Recreations, The Little Hours) si vybírá dost nestandardní projekty a musím říct, že spolu s Mattem Berrym (Partička IT) a Jemainem Clementem (Flight of the Conchords) byla hlavním důvodem, proč jsem se na snímek těšila. V kině mě pak během sledování opakovaně napadalo, že si nejsem jistá, pro koho ten film vlastně je, ale zároveň bylo naprosto zjevné, že je přesně pro mě; a pro těch dalších asi 20 (podobně divně vypadajících) existencí, které tam byly se mnou a smály se stejně jako já, po většinu filmu nahlas.

Režisérův předchozí snímek Mastnej škrtič (2016) je z podobného gardu a svou absurditou zaujal na několika festivalech a následně přitáhl režisérovi významná jména ze světa tvorby humoru, která měla možnost se u druhého Hoskingova celovečerního filmu opravdu vyřádit. Každá postava ve filmu má velmi svébytnou osobnost i charakteristický vizuál, který jako by právě vypadl z raného Lynche. Ale přitom se ty postavy chovají, jako kdyby právě utekly z placu Montypythonovců v nejlepších letech. Přijde vám, že to nejde spojit? Jde.

Dohromady je to takový absurdně tragicko-komický britsko-americký mišmaš, který bezpochyby spoustě lidem bude připadat naprosto dementní nebo nesrozumitelný. Ale tipuju, že málokomu bude snímek připadat nudný. Buď vás prostě bude děsně bavit a užijete si ho, nebo strašně štvát a vypnete to.

Je s podivem, že u tak groteskního filmu byl režisér schopen vybudovat skutečnou zásobárnu emocí, které na diváka postupně valí, aby ke konci snímku něco opravdu cítil. A povede se mu to. Když se na konci někdo radostně zasměje, usmějeme se s ním. Když na plátně teče slza, cítí dojetí i divák. A to přesto, že do té doby do něj režisér hustil, že se v tom filmu vlastně nic nemůže a nemá brát vážně. A obraz za obrazem představuje novou úroveň retardovaně podávané, ale přitom chytře udělané zábavy.

Co se mi na filmu nelíbilo? Jakkoliv nejsem fanoušek humoru o problémech s vyměšováním, tak tady mi jeho podání vůbec nevadilo, protože mělo na plátně i v životě té postavy nějaký (docela zásadní) smysl. To prdění bylo to jediné, na co jsem si při sledování říkala, že si v recenzi možná postěžuju, ale nakonec to zde uvádím spíš pro ostatní, protože chápu, že vtipy tohoto ražení můžou leckoho od sledování filmu odradit a tady je jich z tohoto ranku dost.

Co se mi na filmu líbilo? Vše. Herecké výkony, míra grotesknosti, absurdity, nejasnosti a zároveň přímočarosti. Scénář představující velmi lidské bytosti figurující v nějakém až podivně nelidském světě. Humor; jak ten slovní, tak ten fyzický. Hudba. Výprava. Gradace příběhu. Skutečně originální sexuální scéna, která ve mne, přiznávám se, možná vzbudila nějaké dosud nepoznané touhy.

Pro koho film je? Pro mě? Pro lidi, co to aspoň trochu nemají v hlavě v pořádku? Pro fanoušky Matta Berryho nebo Jemaina Clementa či Aubrey Plazy? Pro ty, které zaujalo Sorry to Bother You (2018), ale přišlo jim málo ujeté? Pro vyznavače vizuálního a mysteriózního stylu Davida Lynche, pokud jsou zároveň fanoušky britského suchého skečového humoru skupiny Monthy Python? Pro lidi, kteří holdují měkkým drogám? Pro lidi, kteří se nudí? Pro diváky, které nebaví tradiční komedie? Pro ty z vás, které občas baví to, co jiní označují za "debilní komedie"? Ale hlavně pro vás všechny, kteří jste měli někdy pocit, že realita sama o sobě je příliš absurdní na to, aby se dala popisovat jen žánrově vyhraněnými, jednoduše srozumitelnými a umírněnými filmy. An Evening with Beverly Luff Linn není ani jedno z toho, ale stejně jako jeho hlavní postavy, je... jednoduše… magický.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE