Recenze: Až na dno - když je představitelka Lary Croft na dně (oceánu) a její milý mezi džihádisty

Až na dno (2017) je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a asi po 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni skočí v nějaké pauze mezi citáty z Immanuela Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

Bioložka se totiž chystá ponořit do hloubky 4 kilometrů pod hladinu oceánu a zkoumat tamní flóru a faunu. Jako jedna z nejvýznamnějších vědkyň svého oboru je členkou výzkumné skupiny na projektu, kterému se jako prvnímu má povést ponor do takové hloubky. A divák se na to těší, protože jí tam hrozí nebezpečí a vůbec, koho by nezajímalo podívat se na temné dno oceánu, že ano. Navíc ve žluté ponorce. Hledání jakési podivné "podstaty života" je tam sice zbytečně navíc, ale proč ne, zrovna to se dá filmu docela jednoduše prominout, byť je to dnes už opotřebované klišé.

Dannyin nový přítel (jehož krycím povoláním je "vodohospodář") po pár dnech romantického sexuálního řádění v hotelu následně odjede kamsi do Afriky na nějakou blíže nespecifikovanou misi. Záhy vyjde najevo, že ta se úplně nepovedla, neboť vidíme zbitého a zuboženého McAvoye jak hnije ve vězení a kolem něj poskakují džihádisti. Není moc jasné, jak se tam McAvoy dostal nebo co má kdo za cíl, ale to je vedlejší, jde o to, aby divák mohl sledovat, jak moc trpí a jak ho nad vodou drží filosofie a láska. Mno.

V tomto bodě film bohužel obsahově v podstatě skončí, jen nikdo neřekl kameramanovi, ať to stopne, takže vizuál jede ještě další hodinu, v níž se ale vůbec nic neděje. Bioložka nešťastně čumí na telefon, na který jí nevolá její milý, a agent ve vězení žere červy a opakuje si, že je ještě člověk a že svou lásku chce ještě někdy spatřit. A režisér Wim Wenders dalších 50 minut prostě prostřihává mezi záběrem na trpící obličej Alicie Vikander a Jamese McAvoye, hraje do toho hrozně vážná klasická hudba a pronášejí se rádoby filosoficky znějící banality, které tahají za ucho.

Člověk si skoro začne přát, aby ta žlutá ponorka explodovala a džihádisti co nejdřív vzali mačetu a ukončili agentovo trápení. Přitom ty postavy nejsou nesympatické, mají spolu dobrou chemii a rozhodně minimálně jedna strana je skvěle zahraná (druhá je prostě pořád poplatná tomu, že nejvíc excelovala v roli robotky, a romantické emoce nebo pozici profesorky jí člověk moc nevěří, ani přes ty fešácké brejle) a kamera diváka provádí po opravdu hezkých exteriérech. A Wim Wenders umí navodit atmosféru, která je plná očekávání a napětí. Bohužel prostě nepřijde nejen to očekávané vyvrcholení, ale vlastně nic. A ještě navíc není jasné, jestli to má být romantické meditativní drama, nebo nějaký psycho thriller.

Co se mi na filmu nelíbilo? Nevhodně napsaná postava bioložky. Pokud se spouštím na měsíc 4 km pod hladinu v miniprostoru s dvěma dalšími lidmi, je zásadní, abychom to já i oni měli v hlavě aspoň trochu v pořádku. Vzít si s sebou do ponorky člověka, který evidentně prochází nějakou akutní duševní krizí a má sklony k depresím a melancholii, takže sotva s ním sestoupáme do cca kilometru, začne psát "básně" spočívající ve výčtu toho, jak tam všichni zhebneme a proč, se mi zdá jako nejen hloupé, ale zcela neuvěřitelné. V momentě, kdy by můj kolega v ponorce začal za naprosté pohody smrtelně vážně recitovat "and then we drown in a complete oblivion", vyťukávám znaky … --- … a radaru nad hladinou volám, že je nutné okamžitě "abort mission". Plus u člověka, který je tak sebevědomý, že sexy agentovi pobíhajícímu po pláži řekne po prvním setkání víceméně bez obalu "chci se s tebou vyspat", působí pak dost nevěrohodně, že se málem zhroutí z toho, když mu agent už nezavolá. Nelíbil se mi ani konec. Asi jsem od Wenderse čekala trochu víc. A rozladil mě ten nesmysl se zubem. Plus v dnešní době již filmově nadužívané téma radikálních muslimů. A didaktické a zbytečné vysvětlování děje divákovi pomocí různých voiceoverů nebo situací, kdy si postavy povídají samy pro sebe, i když to vůbec není třeba.

Co se mi na filmu líbilo? James McAvoy je skvělý herec. Kamera (Benoît Debie, Zvrácený) byla krásná. Bylo tam několik scén, které považuju za vizuálně velmi zajímavé.

Spoiler: První i druhý pokus o popravu zajatce, komunikace s okolním světem pomocí díry ve zdi.

Dobře zahraný byl i muslimský doktor a všechny scény na pláži, jak s vojáky, tak s McAvoyem a ve vodě skotačící Vikander.

Pro koho film je? Pro intelektuály ve věku 15-20 let, kteří neviděli starší filmy od Wima Winderse. Pro romantiky, pro které je romance a láska nadevše. Pro obdivovatele Alicie Vikander nebo Jamese McAvoye. Pro ty, kteří stále ještě fandí Wimu Windersovi a chtějí vidět jeho nejlepší film za poslední dekádu. Pro lidi se sklony k melancholii. Pro ty, kteří mají pocit, že slavní herci mají jednoduchý život. Až uvidíte Alicii Vikander jak se "koupe" v naprosto zjevně příliš rozbouřeném a možná i hrozně studeném moři, bude vám jasné, že to musela být fakt otrava to točit (a možná šlo i o zdraví a o život), a možná budete ještě rádi za teplý kancl a excelové tabulky. Nebo ne?

Hodnocení: 50%

PS: Ve filmu je asi jen minuta záběrů zpod moře. A nejsou nijak zajímavé.