Recenze: Psí ostrov a 100 procentní hodnocení! Wau, wau, wau. Nebo spíš haf, haf, haf

Jelikož jsem velký fanoušek Wese Andersona, mohlo by se zdát, že bude vysoké hodnocení pro jeho nejnovější film v mých očích jaksi "dopředu dané". Ale není tomu tak. Anderson mě trochu "zklamal" nejméně dvěma filmy. A sto procent jsem mu asi ještě nikdy neudělila, byť párkrát tomu byl skutečně blízko. Ale jeho nejnovější snímek (devátý celovečerák a druhý fázově animovaný) Psí ostrov o partě psů, kteří jsou v Japonsku kvůli rozpuku jakési psí chřipky vyhoštěni na "ostrov odpadků", a o klukovi, který se tam svého psa snaží najít, je opravdu bezchybný. Má vše. Humor, napětí, srdce, svižnost, vtip, křehkost, sílu a k tomu audiovizuální krásu nebývalého rozsahu. I na Wese Andersona. A to je co říct. Ale aby taky ne, když jeho postavy namluvili Bill Murray, Edward Norton, Jeff Goldblum, Bryan Cranston (Perníkový táta), Greta Gerwig, Scarlett Johansson, Harvey Keitel, Frances McDormand nebo Yoko Ono, Ken Watanabe a Akira Takayama. A soundtrack je prostě skvělý. Jeden z mála, který si ráda zaplatím a stáhnu. Vedle soundtracku z Johna Wicka (2014), Nespoutaného Djanga (2012) a Blade Runnera (1982) se bude v mé minikolekci zaplacené filmové hudby skvěle vyjímat. A chci zde vyzdvihnout písničku, "I Won´t Hurt You", kterou možná znáte už z traileru.

Film se podle mě tedy velmi povedl. Nicméně v USA se záhy po březnové premiéře proti Psímu ostrovu zvedla vlna obvinění z rasismu a tzv. "kulturní apropriace". Neboli přivlastňování si něčí kultury. To je teď v Americe hodně nosné téma: naříkat nad tím, když si příslušník jedné skupiny dovolí pracovat s atributy patřící do kultury jiné skupiny - tradičně minority (kterou ještě navíc předtím třeba kolonizoval či přímo zotročoval). Tedy běloch, který má dredy nebo si obleče indické sárí nebo na sebe vezme indiánskou čelenku, čelí osočení z toho, že "krade a zneužívá kulturu, jež mu nepatří". Toto rozhořčení je pochopitelné, když se opírá o vyloženě necitlivé a urážlivé činy, jako když si běloch v dobách segregace natřel obličej černým krémem, aby mohl v divadle hrát černocha a divadlo nemuselo černocha fakticky najímat (protože bílí herci by s ním třeba nechtěli hrát). Nebo tu kulturu, ze které si bere, sám skutečně zesměšňuje. Ale v posledních pár letech se tato hyper-kritická optika aplikuje už na kdejaký případ inspirace jinou kulturou. Včetně třeba toho, když běloši cvičí jógu, nebo se na Halloween převléknou za gejši.

I Anderson tak byl sepsut za to, že aproprizuje. A ve filmu představuje "zkreslené Japonsko" poplatné jeho “absurdní cizácké“ vizi. Ano, v realitě v Japonsku nevládne systém, který nechal vyhostit všechny psy na ostrov odpadků a který propaguje kočky. Ano, ne každý v Japonsku umí dělat sushi (i když…?) nebo ctí seppuku (i když??). Ale je to i tak v pořádku. Anderson totiž nedělal dokument o Tokiu, ale retrofuturistickou pohádku, která se odehrává v jakémsi alternativním Japonskem inspirovaném vesmíru. A Anderson sám ten film považuje za hold, nikoliv urážku. A sám přiznává nejen to, že velkým vlivem pro něj byl Akira Kurosawa (konkrétně Sedm samurajů je v Psím ostrově v jedné scéně prakticky záběr po záběru), ale hlavně nadšení Japonskem.

Také na důkaz režisérova respektu vůči Japonsku ve filmu zní japonština, kterou mluví japonští herci. A že zaplní zhruba třetinu snímku. A nebyla ani překládaná. Někteří namítají, že je urážlivé právě to, že japonština nebyla překládaná. Většinou. Ano, nebyla. Ale tím právě Anderson dokázal, jak FANTASTICKÝ je filmař. Třetina filmu je v jazyku, jemuž běžný divák vůbec nerozumí, ale přesto chápe, co se děje, cítí emoce, které má cítit, a příběh ho zajímá. To je přeci fascinující a důvod k extra pokloně, nikoliv šikaně. A na mě to rozhodně nepůsobilo tak, že by tím režisér a scenárista v jedné osobě říkal: "tenhle jazyk nám nestojí za překlad". Bylo to zcela zjevně úmyslné umělecké rozhodnutí přidávající další vrstvu zážitku a moc doufám, že to tak (částečně nepřeložené) půjde i v českých kinech. 

Na ostrově odpadků se divák seznámí se smečkou deportovaných psů, kteří se živí odpadky a občas si některý z nich zapřemýšlí, jestli v životě není "něco víc" než zbytek červy prolezlé kotlety. A když se na ostrov dostane malý Atari, který se tam vydal najít a ideálně i zachránit svého vyhoštěného psa, dostane život smečky náhle nový smysl. A je poutavé sledovat, skrze mix nepřekládané japonštiny a pohled z perspektivy psů (správně nerozlišující červenou a zelenou barvu, třeba), jakým směrem záchranná mise povede a s jakým úspěchem se setká. Do toho film ještě přimíchává trošku té liberální eko propagandy, ale není nijak násilná, takže mi nevadila. Byť Andersonovi bylo také vyčteno, že nejvýraznější postava, která se postaví zlému systému, je ve filmu o Japonsku běloška.

Tenhle snímek je hodně důležité vidět v kině, protože Anderson si úmyslně hraje s divákovým zorným polem a rozmisťuje různé zajímavé věci daleko od sebe na různá místa plátna. A jak je tak sledujete, tak vás provede celým snímkem takovým netradičním způsobem, který by doma u počítače tolik nevyniknul. Někdo může namítnout, že sledovat takto film je trochu náročnější na pozornost, ale mně to možná ještě víc bavilo. Právě díky tomu Andersonovu specifickému a originálnímu vizuálnímu pábení (tohle slovo jsem vždycky chtěla použít, tak proč ne teď).

Co se mi na filmu nelíbilo? Jelikož s kritikou Andersona za údajný rasismus nesouhlasím, tak nenajdu negativního nic. Umím si představit, že některé diváky nebude bavit právě to, že film je částečně nepřekládaný a že je vizuálně velmi stimulující, ale mě to spíš ohromovalo. Možná některým z vás bude Psí ostrov připadat hipsterský a bude vám vadit, kolik postav v něm kolikrát slzí, ale za mnou s takovou kritikou nechoďte.

Co se mi na filmu líbilo? Výborný scénář. Skvěle namluvené. Fantasticky ztvárněné. Loutky pejsků měly chlupy dělané ze srsti alpak a ta jejich jemnost a pohyb opravdu vynikne. Dobrá originální hudba, kterou složil držitel dvou Oscarů Alexandre Desplat. Humor. U sledování Psího ostrova jsem se často smála a pokud zrovna ne, tak jsem se aspoň usmívala, nebo slzela. Prostě: nebyl tam hluchý moment.

Spoiler: Velmi mě bavila závěrečná linka s armádním útočným zubem. Stejně jako úvodní brutální záběr na krysy kroužící kolem psí klece a následně pohled na psí kostru. Naprosto mě odrovnalo, když jeden pes vysvětloval, jak těžké pro něj bylo sežrat svého vůdce. 

Líbilo se mi, s jakými detaily si Anderson hraje v oblasti techniky, která je ve snímku lidem dostupná. Třeba extrakce Atariho z ostrova byla nesmírně vtipně udělaná. A jako vždy musím ohodnotit, že Anderson patří k těm málo filmařům, kteří jako dospělí umí psát a režírovat děti a dodat snímku autenticky působící dětský pohled. Něco, co mi připadalo, že vždy skvěle uměl Steven Spielberg, ale co se třeba v Ready Player One (2018) už vůbec neprojevilo. Ale tady to funguje skvěle. A vůbec se nedivím tomu, že část herců (Andersonova obvyklá skvadra) byla ochotná kývnout na práci bez nároku na honorář a udělala pro to, aby se mohla zapojit, své maximum. Třeba Jeff Goldblum, který byl v době natáčení povinován natáčet někde jinde, své dialogy nahrával z Kalifornie po telefonu. Frances McDormand zase Andersona uctívá natolik, že byla ochotná do jeho filmů a své účasti v ní i sama investovat. 

Pro koho film je? Pro všechny fanoušky Wese Andersona nebo kohokoliv, kdo v tom hraje. Pro rodiče s chytrými dětmi. Pro milovníky psů. Pro lidi, co chtějí své rande strávit na filmu, který vám protějšek nakonec zaručeně vžene do náruče. Zvláště asi, pokud je protějšek ženského pohlaví. Pro ty z vás, kteří se chtějí zamilovat. Domnívám se, že film ale neurazí ani japanofily, protože alespoň z mého pohledu bylo zjevné, že Anderson netvrdí "toto je reálné Japonsko", ale pouze si hraje s japonskými motivy a zároveň ukazuje, jak má tu kulturu a její odkaz rád. Navíc scénář s ním upravoval a na filmu spolupracoval Kunichi Nomura, který se staral o to, aby film Japonce neurážel. A já upřímně doufám, že stále ještě žijeme ve světě, kde svůj obdiv vůči japonské kultuře může dát ve svém díle najevo i někdo, kdo sám není Japonec. Film je také pro všechny, které zajímá, jak režisérova oblíbenkyně, Anjelica Huston, ztvární v animovaném filmu roli "němého pudla". A pro opravdové filmové nadšence, kteří poznají, jaké jeho jiné roli je v jakém okamžiku na plátně svým údělem podobná postava, kterou ztvárnil Harvey Keitel. Pokud na to přijdete, napište komentář se správnou odpovědí pod článek a prvního z vás nemine sladká americká odměna.

Hodnocení: 100%