Recenze #2: Ztratili jsme Stalina - film, na kterém není nic špatně, přesto nemůže dostat plný počet bodů. Proč?

Plný počet bodů dát nemůžu, protože jakožto člověk pocházející z České republiky, navíc s ukrajinsko-rusínskými kořeny, který sice sám samozřejmě éru stalinismu nezažil, ale něco málo o ní ví, jsem měla při sledování takový vtíravý pocit, že "takhle sympaticky by ten film tu materii zpracovávat neměl". To je vlastně můj jediný a zároveň největší problém; že Stalin, stalinismus a poválečná léta v Sovětském svazu pro mě představují temnější kapitolu s horší pachutí, než jak nám ji podá film bezpochyby velmi schopného režiséra Armanda Iannucciho. A sama nevím, proč mi to tady vadilo víc než třeba v případě satirického zpracování Hitlera.

A byť chápu, že satira a zesměšnění (zde vedoucí i k tomu, že film je v Rusku a pár dalších CIS zemích zakázán) je v umění žádoucí fenomén a z mého pohledu není žádné téma, o kterém by se nemělo/nesmělo/nemohlo žertovat, tak tady mne jaksi mrzí, že z filmu srší víc lehkost onoho ultrabritského (až vyloženě Montypythonovského) humoru než té ruské hrůzy. Ale pokud vám nevadí sledovat film o Stalinovi a jeho pobočnících skrze oči britských humoristů, nemusí vám  - a věřím, že nebude - na filmu vadit vůbec nic.

Snímek začíná v roce 1953 fenomenálně zrežírovanou scénou z Moskevského symfonického orchestru, který právě dohrál živé představení, když zavolá Stalin, že by chtěl nahrávku toho, co hudebníci právě odehráli. Ta ovšem neexistuje. Ale Stalinovi se musí plnit všechna přání, samozřejmě. Takže nastane ohromná panika, která je tak humorná (a o to humornější, byť spíše tragikomická je, protože se to opravdu tak stalo), že je hned jasné, že tohle bude výborný film. 

Zanedlouho je již Stalin souhrou pár fiktivních událostí na krovkách a zbytek filmu divák sleduje nesmírně vtipně podané strategické bojůvky o moc, vliv, rozhodování, zdroje, popularitu a vlastně i život Stalinových nejbližších spolupracovníků. Mezi ně patří Michael Palin coby Molotov, Steve Buscemi v roli Chruščova, Simon Russell Beale jako Lavrentij Berija a Jeffrey Tambor v roli Malenkova. A navíc, kdo z vás si někdy ujížděl na seriálu Ve jménu vlasti (2011), tak si užije Ruperta Frienda v roli Stalinova syna Vasila. Výborně ztvárněná postava. Ale to jsou v tomto filmu všechny.

Na filmu se výrazně projevuje, že jej režíroval a psal vynikající skotský tvůrce Armando Iannucci, který stojí za takovými šperky politické satiry jako je Je to soda nebo Viceprezident(ka). Pokud ani jeden ten seriál neznáte, velmi doporučuji. Vtipné, chytré, hodně nespoutané, prostě britský černý humor v tom nejlepším provedení. Koneckonců Iannucci byl za své psaní i nominován na Oscara za jiný satirický politický snímek: Politické kruhy (2009). Prostě pán umí.

A i tady odvedl skvělou práci. Film odsýpá, jedna postavička je komičtější než druhá, do toho je opravdu skvěle udělaná výprava i kostýmy (byť někdo může namítat, že třeba Chruščov je moc hubený a Beria moc tlustý) a režisér dokáže divákovi připravit momenty, při kterých by vám měla v žilách tuhnout krev hrůzou, ale přistihnete se, že se při tom jaksi podivně šklebíte. A že možná to bude úsměv z pobavení se nad tím, jak vtipně dokáže film podat například krutost. Každá scéna je etuda na téma "jak skvěle hrát/režírovat". Třeba jen rozhovor Chruščova s jeho ženou po večírku u Stalina. Nebo úvodní hledání náhradního dirigenta.

Spoiler: Tam se film odchýlil od reality, protože sehnat náhradního dirigenta se nepovedlo hned na první pokus, ale až na druhý, protože první náhradník byl opilý.

Nebo hledání kompetentního doktora, který by se přišel podívat na to, jestli je Stalin ležící na zemi v kaluži své moči vlastně živý, nebo mrtvý.

(což se ukázalo jako nesnadný úkol, protože Stalin většinu schopných doktorů nechal zlikvidovat)

Nebo drobná scéna s Vasilem na hokeji. Všechny tyhle drobné střípky dohromady tvoří ohromně zábavný snímek. A film postupně jen nabírá tempo a chytře šponuje emoční intenzitu, takže v závěrečné, vyhrocené dvacetiminutovce, odhalující, jak tedy dojde k rozhodnutí, kdo se má ujmout po Stalinovi vedoucí role, je člověk už v naprosté extázi, byť třeba dopředu věděl, jak to celé dopadne. A to je u filmu opravdu unikátní výsledek.

Co se mi na filmu Ztratili jsme Stalina nelíbilo? Někomu by mohlo být malým trnem v oku "ženské hledisko" dodané do filmu zřejmě proto, aby tam měla nějaká hezká žena nějakou zajímavou roli. Olga Kurylenko a její fiktivně odvážná pianistka tedy je takovým trochu sporným bodem i pro mě, ale výsledek mi nijak nekazila. To už mi víc vadilo, že Jason Isaacs hrál maršála Žukova tak trochu sexy. Víc, než byl Žukov (bez ohledu na jeho výkonnost coby stratéga a velitele) v realitě. Ad Žukov, Rusko ve zdůvodnění svého zákazu promítat film uvádí, že se jim nelíbí, že Žukov je za idiota. S čímž podle mě nejde souhlasit, za idiota není, ale ano, chová se poněkud "rozpustile a okázale". Ale nejhůře jsem nesla to, že film neprezentuje ruský humor, ani ty hrůzy dostatečně sovětským způsobem a že tím bohužel všechny tak trochu zlidšťuje. Během celého filmu máte pocit, že sledujete britský sitcom zasazený zcela náhodně do nějakého časoprostoru odpovídajícího vzhledem a událostmi Sovětskému svazu, ale i tak je výsledek paradoxně těmi sovětskými reáliemi jaksi nedotčený. Byť se historicky a koncepčně drží reality, kde může.

Co se mi na filmu líbilo? Jako fanoušek britské satiry a britského humoru obecně musím říct, že jsem se především skvěle bavila. Na film jsem se těšila již od prvního traileru a opravdu mne nezklamal. Záživný, vtipný, chytrý, vizuálně působivý film. Ale chápu, že některé diváky může až urazit. Právě tím, jak lehký a svižný je a jak sympaticky podává některé své protagonisty. Spolupracoval na něm kolektiv výrazných britských talentů, jejichž styl se projevil i zde, ať je to v hudbě, výpravě nebo kostýmech. A s velkým povděkem kvituji, že ve filmu nikdo nemluvil s umělým ruským přízvukem. Tak to má být!

Pro koho film je? Pro fanoušky britského humoru. Pro fanoušky politické satiry. Pro fanoušky Monty Pythonů. Pro diváky, kterým nevadí černý humor. Pro ty z vás, kteří se rádi zasmějete cizímu neštěstí. Pro obdivovatele herectví Steva Buscemiho. Ten chlap zahraje všechno. A třeba i pro ty z vás, kteří plánujete nějaký malý domácí převrat a nevíte, jak na něj. Třeba vás Ztratili jsme Stalina inspiruje. Koneckonců, tyrany a tyranii je správné zesměšňovat, když už nic jiného. Všem ho tedy jednoznačně doporučuji. 

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE