Recenze: V pasti času - film pro lidi, kteří touží po "duchovním spojení s vesmírem", a zároveň jim vyprodali týdeník astrologie

V hlavní roli filmu V pasti času je relativně roztomilá černošská holčička, jí sekundující smíšený chlapeček a ve vedlejší, nicméně doslova obří, roli samotná "královna lidských srdcí" a také Afroameričanka, slovutná Oprah Winfrey. A film přesto zklamal na všech frontách. Neoslovil ani diváky, ani kritiky. Čím to?

Příběh o jedenáctileté Meg (Storm Reid), která se spolu se svým mladším adoptovaným bráchou Charlesem Wallacem a kamarádem (co by taky rád) Calvinem (Levi Miller) vydá na dobrodružnou cestu vesmírem, s cílem najít a zachránit svého zmizelého tatínka (Chris Pine po lobotomii, zřejmě), by mohl být kouzelný. A je dost možné, že to byla kouzelná kniha. Dokonce si (ačkoliv jsem ji nečetla) myslím, že se dá říct, že je jisté, že kniha to byla přímo skvělá. 

Literární předlohu V pasti času (v originále A Wrinkle In Time) totiž v roce 1962 napsala Madeleine L'Engle. Ta byla mimo jiné zajímavá i tím, že to byla hluboce věřící křesťanka, která ale zároveň měla silný zájem o vědu, konkrétně fyziku částic a kvantovou mechaniku, a od mládí četla Einsteina. V knize se to dozajista, stejně jako ve filmu, při aspoň troše snahy ze strany diváka všechno dobře ukazuje.

Kniha V pasti času byla ve své době nejen úspěšná, ale i natolik zásadním dílem, že sloužila jako inspirace pro mnoho jiných umělců, filosofů, vědců nebo inženýrů. Včetně třeba astronautů, z nichž někteří autorce po letech napsali, že právě její kniha o cestování časoprostorem byla část jejich motivace stát se astronauty. Jedna taková astronautka (Janice Voss) si také vzala knihu s sebou do vesmíru. Prostě nebylo to žádné okrajové plytké dílko, ale dílo s velkým D a velkými a komplexními myšlenkami.

Podstatnou součástí knihy i filmu je tzv. "teserakt", což je čtyřrozměrná varianta krychle. V příběhu je teserakt použitý k různým věcem, včetně právě cestování vesmírem a propojování jeho různých dimenzí. V době, kdy kniha vyšla, to bylo také díky použití teseraktu jako jednoho z hybatelů děje skutečně natolik unikátní dílo, že si s autorkou začali dopisovat i různí velevážení profesoři matematiky a fyziky, kteří sami o teseraktu vyučovali a V pasti času je oslovilo.

A tohle všechno z filmu můžete tak nějak odtušit. Že je založený na skvělé knize a zajímavém příběhu a napsaný někým, kdo se zajímal o fyziku, cestování časem a vědu obecně, ale zároveň to nebyl ateista. Že jazyk, kterým kniha byla napsaná, bude barvitý, příběh bude zobrazovat neskutečnou fantazii i inteligenci autorky, a postavy v něm budou působit jako živé a mít zajímavé motivace i nápady. Ale zároveň bude zjevné, že se bohužel nic z předností knihy na plátno nepovedlo přetavit. Postavy působí naprosto uměle, jejich vzájemné vztahy pak nuceně (čemuž nepomáhá to, že z malé Meg udělali tvůrci černou holčičku, která má bílého tatínka, černou maminku a asijsko-mexicky vypadajícího bratříčka), herecké výkony skoro všech jsou úplně mimo a do toho se nad celou tou filmovou katastrofou tyčí Oprah v nadživotní velikosti coby blahosklonná hodná čarodějka přinášející světu dobro. Uf.

V pasti času svým námětem i stylem vyprávění trochu připomíná příběhy ze světa Narnie. C.S. Lewis je shodou okolností můj oblíbený autor, kvůli kterému jsem se před lety dokonce přestěhovala do Anglie, abych mohla žít v podobném prostředí, které kdysi inspirovalo i jeho. Takže když jsem se dočetla, že i Madeleine L'Engle byla jeho fanynka, všechno to do sebe tak nějak finálně zapadlo. A ve filmu ten nezajímavě a zároveň násilně prezentovaný boj světla s temnotou dostal nový (více duchovní) rozměr. Ale o to víc mne mrzelo, že se snímek tolik nepovedl. Většinu jeho sledování jsem totiž strávila s pocitem aktivního studu za to, co se děje na plátně. Zatímco v nejsvětlejších bodech promítání jsem se "jen" nudila. Moje jindy oblíbená Reese Witherspoon mne v roli další hodné čarodějky příšerně štvala, Chris Pine coby fešný otec se z plátna ztratil po prvních pěti minutách filmu a zbyly tam vlastně jen ty 3 děti. Z nichž jedno je nudné (Meg), druhé příšerně arogantní a nesympatické (Charles Wallace) a třetí sice skvěle obsazené, ale co se významu postavy týče, tak je tam spíš do počtu (Calvin). A sledovat tuhle trojku, jak se 2 hodiny prodírá chumlem velmi nezajímavého a barevně přeplácaného CGI, je opravdu velmi náročné. Možná to mohlo částečně fungovat jako pohádka pro děti pod 15 let, ale nesměly by být moc bystré.

Co se mi na filmu nelíbilo? Žádná postava nepůsobila realisticky. Malý brácha působil tak nesympaticky, že když mu ve vesmíru hrozí nebezpečí, divák se může přistihnout při tom, že mu tu potenciálně nadcházející zkázu přeje.

Spoiler: Tak nezajímavě natočené opětovné setkání dcery a milovaného otce po letech jsem snad nikde jinde neviděla.

Všechny 3 čarodějky byly příšerně otravná stvoření představující to nejhorší z negativně stereotypizovaného ženského chování: ukecanost, vševědoucnost a diblíctví. Aktivně jsem si přála, aby se jeden ten chuchvalec barevného CGI změnil na obří příklepovou vrtačku a všechny je něčím urychleně prošpikoval. Štvalo mě, co všechno snímek změnil oproti předloze. Štvalo mě, že děj byl zároveň hrozně řídký a hloupý a zároveň nesmyslně složitý. Štvalo mě, jak levně film vypadal. 100 mega není tolik, ale kostýmy a makeup přesto nemusely vypadat jak z výprodeje toho, co do své pohádky pro přílišnou kýčovitost odmítl Zdeněk Troška.

Co se mi na filmu líbilo? Zach Galifianakis tam měl malou roli, ve které mohl ukázat, že zhubnul a sluší mu to. Levi Miller (Better Watch Out) je opravdu dobrý herec, který se svou neslanou nemastnou postavou Calvina chudák dělal, co mohl. Byla tam jedna hezká scéna s geometrií a stěnolezením a jeden pěkný červenočerný tunel. A tím končím. Pokud nechci pozitivně hodnotit to, že bylo zjevné, že scénář byl založen na opravdu dobré knižní předloze.

Pro koho film je? Při odchodu z kina jsem prohodila pár slov s jinými diváky, z nichž jedna paní mi řekla, že ji film nesmírně oslovil, protože jí nedávno zemřel syn a ona teď díky filmu cítí "duchovní spojení s vesmírem". Takže asi tak. Film je pro lidi, kteří touží po nějakém takovém "duchovním spojení s vesmírem" a zároveň jim vyprodali týdeník Astrologie nebo jim někdo zrovna umřel. A pro malé děti, které mají zlé rodiče, co jim raději nekoupí tu skvělou knihu nebo nepustí doma nějakou kvalitnější pohádku. Třeba po tisícáté padesáté Ledové království (2013), které, shodou okolností, napsala a režírovala scenáristka V pasti času Jennifer Lee. Světe div se.

Hodnocení: 37%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE