Recenze: Nikdys nebyl - Joaquin Phoenix je zase tady a tentokrát jako nájemný vrah s traumatem

Film s původním názvem You Were Never Really Here kupodivu není pokračováním předchozího Phoenixova filmu I'm Still Here. Jde o samostatnou revenge story s artovými podtóny. A naštěstí ty artové podtóny nejsou tak intenzivní, aby se na to nedalo koukat.

Film je rozhodně velmi laciný a velmi pomalý. Láce ani příliš nevadí, protože násilí je často pouze naznačováno. Víme, že se stalo něco hrozně brutálního, ale přímo to nevidíme. A funguje to velmi dobře.

Trochu horší je, že film je velmi pomalý. Trvá skoro polovinu, než se rozjede zápletka zmíněná v úvodu, a než k tomu dojde, sledujeme převážně Joeův běžný (nudný) život a jeho vztahy s těmi pár blízkými lidmi, které má. Je jasné, že se k čemusi schyluje, ale je to jasné od páté minuty a neměl jsem potřebu být na to pomalu upozorňován dalších 40 minut.

A taky nás čeká slušné množství vizí / flashbacků / flashforwardů, ze kterých si, pokud jste hodně pozorní, vyvodíte, proč má Joe ty traumata. Ale musíte být opravdu hodně pozorní (vize mají občas jen zlomky sekund) a něco vám zůstane zamlženo až do konce. Příklad: Víme, že Joe pravidelně trénuje výdrž (nebo se sexuálně vzrušuje?) tím, že si dává na hlavu igelitový pytlík a pak dýchá až k hranici bezvědomí. Několikrát během filmu probleskne krátká scéna, ve které totéž dělá malý kluk a někdo mu přitom nadává. Co to může znamenat? Jsou různé možnosti, například:

A) Když byl Joe malý, tatínek ho nutil dávat si na hlavu igelitový pytlík.

B) Joe někdy v minulosti měl syna a nutil ho dávat si na hlavu igelitový pytlík.

C) Byl to flash forward, a Joe někdy v budoucnosti bude dávat nějakému klukovi na hlavu igelitový pytlík.

D) Kluk symbolizuje Velkou Británii a igelitový pytlík symbolizuje Brexit.

Teprve když v závěrečných titulcích uvidíme jméno postavy "Young Joe", můžeme si být jisti, že A) bylo správně. A to mi přijde trochu zbytečně nejednoznačné (a pokud to mělo být záměrně nejednoznačné, nemělo být to jméno v titulcích).

Naštěstí se mi druhá polovina filmu líbila víc, protože je uvedeno do chodu něco, co se dá označit za zápletku. A i když Joe je nadále vykolejený a nadále to nemá v hlavě v pořádku, velmi dobře to zapadá do stylu celého filmu a dává dokonalý smysl, že když se kolem něj děje to, co se děje, mohou se mu klidně zjevovat třeba marťani nebo Tomio Okamura (což se bohužel nestane).

Líbilo se mi to o něco více, než předchozí film téže režisérky Musíme si promluvit o Kevinovi. Víc než 70 procent ale bohužel nemohu dát kvůli soundtracku, který někdo může označit za "avantgardní", ale já bych ho popsal jako "někdo zfetovaný zcela náhodně (ale rytmicky) mlátí v lepším případě do kusu železa, v horším případě do hudebního nástroje, a prohání to digitálním flangerem."

Hodnocení: 70%