Recenze: The Cloverfield Paradox - Horizont události potkává ve vesmíru Život

Nenápadný projekt J.J. Abramse se v rukou režisérského šikuly Matta Reevese (Úsvit planety opic; Válka o planetu opic) proměnil ve sci-fi událost a ukázal, že příběh nemusí překypovat vizuálními atrakcemi, pokud je promyšleně odvyprávěný a gradující. Nyní přichází jako blesk z čistého nebe už třetí díl, o jehož existenci se většina z nás dozvěděla až díky pravidelné trailerové náloži z letošního Super Bowlu a na který se díky Netflixu můžeme podívat ve vysoké kvalitě z pohodlí našich domovů.

Ještě než přejdu k hlavní hvězdě programu, zastavím se krátce u toho, co druhému pokračování Cloverfieldu dále předcházelo. Primárně je to druhý film s názvem 10 Cloverfield Lane, který se před dvěma lety objevil v kinech podobně znenadání a ustanovil velmi unikátní postup, kterým se chce tahle série u diváků prezentovat a kterým hodlá rozvíjet svůj fikční svět. Navzdory tomu, že první díl vydělal při rozpočtu 25 milionů celých 170 mega celosvětově plus dalších cca 30 z prodejů na DVD, dvojka se dočkala velmi omezené a náznakové propagace a ve finále jsme dostali komorní drama v atomovém krytu, postavené na silných charakterech a přesné atmosférické režii. A přestože se jedná o vynikající snímek, závěrečné tematické našroubování na předchůdce v něm působí hodně bizarně a násilně. A tady už se dostáváme ke dvěma výrazům, které vlastně dokonale charakterizují celý The Cloverfield Paradox, a to včetně jeho vzniku. Ten totiž původně vznikal jako jiný příběh pro studio Paramount, které se ale v závěru preprodukce zaleklo bobtnajícího rozpočtu, a po snadné kořisti skočili hned dva dravci - J.J. Abrams, který se rozhodl příběh bizarně pozměnit a násilně napojit na vesmír Cloverfieldu, a vlivná stanice Netflix, která odkoupila práva a nyní vyslala film do celého světa.

A jak lze podle trochu chaotického vývoje očekávat, dostali jsme opět na odiv pokračování, o němž dopředu nikdo nic nevěděl, ale poprvé se ani nevyplatí o něm vůbec něco vědět chtít. Výsledná podoba scénáře je totiž navzdory pár dobrým nápadům hotová mazanice, kde si postupně podávají ruce Vetřelec, Star Trek, Horizont události nebo i loňský Život, postavy jsou slepě vedeny vstříc postupné likvidaci a sakra, není tam ani náznak něčeho sebevědomého a nepřístupného. Dvě dějové linie z vesmírné lodi a ze Země se prolínají šíleně mechanicky a je na nich přímo ukázkově patrné, že původně šlo pouze o vesmírnou zápletku, zatímco ta pozemská byla prostě násilně namontována, aby se mohl použít název Cloverfield. Ale ani v té klíčové lince to není kdovíjaká sláva a opět se dostáváme ke slůvku bizarní - poté, co se šestičlenné posádce vymkne z rukou test urychlovače částic, který má dle plánu napájet energií hospodářsky zdevastovanou Zemi, vystřelí se loď do jiné dimenze a začínají se dít hodně zvláštní a často srandovní věci (neberu to ani jako spoiler, většina diváků, co má nakoukáno, to okamžitě odhadne), přičemž se film zmůže opravdu jen na zajímavé jednotlivosti, zatímco vnitřní logice a nějaké dějové soudržnosti je dáváno na frak. Jak byl Horizont události nekompromisní a šel vlastní cestou, The Cloverfield Paradox jenom kráčí ve šlépějích ostatních, přičemž si jen chvílemi vtipně zakličkuje a snaží se překvapit (ale na to, že se jeho hrdinové nachází v jiné dimenzi, je to zatraceně málo).

Přesto se mi na tom pár věcí líbilo. Především to většinou strašně dobře vypadá (rozpočet měl být okolo 40 milionů dolarů) a není problém uvěřit jakémukoli vizuálnímu blbnutí, které si tvůrci vymysleli. Pak jsou tu poměrně kvalitní herci, jejichž jména možná neznáte, ale jejich ksichty vám rozhodně povědomé budou a díky jejich přesvědčivým výkonům nevyzní ještě více zvratů a scén do černé díry. Ale hlavně mě film bavilo sledovat díky jeho chvílemi vyloženě chtěné absurdity ("My arm helped us find the Earth") a dobře podněcované zvědavosti ohledně toho, jak to vlastně s tím napojením na fenomén Cloverfieldu tvůrci zamýšlí. A vůbec celá první polovina ještě jakž takž slibuje něco originálního a zajímavého, dokud se to nezačne přehánět, neukáže se nedotaženost ambiciózní pointy a vše nevyvrcholí záběrem, který vyloženě řve na diváka, že to celé prostě nemůže brát ani trochu vážně (a to někomu přišel divný už závěr druhého dílu). Líbila se mi snad ještě nervózní hudba a scéna s žížalami, opět bizarně opepřená hláškou Chrise O'Dowda.

The Cloverfield Paradox je v celkovém součtu snímkem, po kterém by neštěkl ani pes, kdyby se nehonosil populární nálepkou Cloverfield. Je nesoudržně odvyprávěný a jeho primární cíl, tedy vysvětlit důvod destrukčních procházek ušatého monstra New Yorkem a házení lidí do kyselin v atomových bunkrech, ustupuje béčkovému harašení ve vesmíru filmových odkazů, které dramaturgicky tápe a ve finále jde spíše o komedii. Naštěstí alespoň tučný rozpočet, dobří herci a zvláštní hra s diváckým očekáváním udržují kvality filmu na koukatelné úrovni, byť ani vzdáleně na úrovni dvou tematických předchůdců.

Hodnocení: 45%