Recenze: Akta Pentagon: Skrytá válka - udolají hvězdní tvůrci s 9 Oscary amerického prezidenta?

Přeci jen, Spielberg má na kontě 3 Oscary a rozmanité filmy jako E.T. - Mimozemšťan (1982), sérii o Indianu Jonesovi (včetně nejlepšího dílu, Dobyvatelů ztracené archy), Čelisti (1975), Minority Report (2002), Mnichov (2005), Zachraňte vojína Ryana (1998), Lincoln (2012) nebo můj oblíbený Chyť mě, když to dokážeš (2002). Snímky dohromady zastupující snad všechny možné kinematografické žánry.  Prostě u něj si vybere asi každý fanoušek filmu.

Dalo by se tedy říct, že jít do kina na Spielbergův film, ještě navíc obsazený hvězdama typu Tom Hanks a Meryl Streep (kterým zdatně sekundují Bob Odenkirk, Sarah Paulson nebo Alison Brie), je sázka na jistotu. A v jistém smyslu je. V tom, že to bezpochyby je kvalitní film, skvělé řemeslo a zajímavý námět. Ale na to, aby si ho člověk opravdu užil, musí mít divák alespoň elementární: A) zájem o žurnalistiku, B) znalost americké historie C) jakous takous orientaci v politickém prostředí Ameriky sedmdesátých let. Bez toho se ve filmu snadno a rychle ztratíte, nebo nebudete schopni či ochotni sledovat nit dialogů, které předkládají, proč je nejnovější Spielbergův film o "boji za pravdu" a zároveň o odvážné vydavatelce novin vlastně napínavý a čím má nejvíc zaujmout.

Akta Pentagon: Skrytá válka (2017) začíná v roce 1966 ve Vietnamu, kam na základě pokynů tehdejšího ministra obrany Roberta McNamary právě zamířil armádní analytik Daniel Elssberg, aby vytvořil studii ohledně postupu a šancí Američanů ve Vietnamské válce. McNamara zamýšlel, že by se taková analýza mohla jednou hodit budoucím politikům a historikům, až budou zkoumat dějiny a třeba se z nich budou chtít poučit. Ještě v letadle cestou zpět řekne McNamara prezidentu Johnsonovi, že podle něj ta válka vypadá beznadějně, ovšem po přistání do médií uvede protichůdný výrok. Dušínovského analytika Ellsberga toto "pokrytectví" poněkud rozladí a rozhodne se přispět svou troškou k tomu, aby se veřejnost dozvěděla pravdu.

Tou troškou je poskytnutí části té studie (odhalující tu pravdu) novinářům. Novináři ihned skočí po šanci zvýšit si prodejnost publikováním citlivých dokumentů, díky kterým veřejnosti odhalí "jak vláda o Vietnamu lže už 30 let". Což se samozřejmě vládě nelíbí a tak se začne různými způsoby bránit. Jedním z nich je i zahájení soudního procesu, jehož cílem je vymožení soudního zákazu studii nadále publikovat, natož v celém rozsahu. Pokud v takové situaci denník The Post citlivé materiály (přezdívané Pentagon Papers) i tak uveřejní, mohli by jeho představitelé teoreticky jít do vězení. Nebo minimálně svým rozhodnutím The Post zlikvidovat. Budiž konflikt.

Spielberg nás ale zatáhne ještě na jiné bitevní pole. A to sice do vedení novin The Post, kterým momentálně (díky sérii úmrtí a různých nešťastných událostí) šéfuje vydavatelka Katharine Graham (Meryl Streep). Tedy žena. Která je nyní v situaci, kdy se po ní chce rozhodnutí zásadního významu pro noviny i jejich zaměstnance. Ale Katharine si zároveň uvědomuje, že její role ve vedení není všemi vnímaná pozitivně, a budiž jí k dobru, že si i realisticky uvědomuje, proč. Noviny vést nikdy nechtěla, necítí se na to tak úplně kvalifikovaná a neumí (nebo nechce) si "po chlapsku" prosazovat svou. Dokonce se ptá ostatních na názor a radu. Což je na tak vysokém postu chování jistě nezvyklé a není po chuti všem. Budiž konflikt 2.

Zveřejnit, nebo nezveřejnit? To je ovšem to, oč tu běží. Film ale běží (spíš se plouží) dvě hodiny, a pokud nejste opravdu fanatici do novinařiny, americké historie nebo politikaření (případně feminismu), tak tipuju, že vás místy bude trochu nudit. Problém je i v tom, že trailer působí daleko dramatičtěji, než pak film samotný skutečně je, takže divák může mít jiná očekávání. Pokud se ale naladíte na to, že stejně víte, jak to dopadne

(protože jinak by se o tom asi netočil film, kdyby nakonec Meryl vyměkla a nepublikovala to)

a víc než akční drama vás zajímá sledovat psychologický boj různých zájmových skupin a politikaření, které se vede uvnitř i vně novin, a chcete přemýšlet nad tím, kde končí státem chráněný zájem na udržení tajemství a začíná nárok veřejnosti na to, aby znala pravdu, mohl by vás film bavit. Koneckonců v dnešním politickém klimatu, v post-snowdenovských USA, v USA, kde prezident Trump opakovaně dává různým médiím a novinářům najevo (nebo jim přímo v tomto smyslu otevřeně vyhrožuje), že by je raději umlčel, je to téma pořád žhavé.

Do filmu se bohužel nedostala spousta zajímavých aspektů celé této pravdivé kauzy. Jako například jaký problém bylo v roce 1970 nechat někde okopírovat několik tisíc stránek, natož stránek obsahujících státní tajemství, za jejichž kopírování byste mohli pak být stíháni za protistátní konspiraci. Spielberg byl na výrobu a vydání tohoto filmu tak natěšen (právě i v kontextu Trumpových bojůvek proti "fake news"), že byl film sestříhaný v rekordním čase 2 týdnů a celá jeho výroba trvala méně než 9 měsíců. Což je na takovouhle produkci opravdu unikátně krátká doba. A to ještě před vydáním filmu Spielberg čekal na souhlas pozůstalých, protože chtěl mít jistotu, že se nezpronevěřil tomu, jak to opravdu celé bylo.

Co se mi na filmu nelíbilo? Rychlý sled chrlení důležitých informací v dialozích. Poddimenzovaná postava Bena Bradleeho (Tom Hanks). Ten má v určitém smyslu v příběhu sice zásadní roli, ale při sledování je zjevné, že režisér vypráví hlavně příběh Katharine (Meryl Streep) a její mužští kolegové jsou tam víceméně jen do počtu. Podle mě je trochu škoda, že se na Bena film víc nesoustředí. A to nejen z důvodu, jaký měl později význam v novinařině. A ještě víc mě mrzí, že Spielberg nenatočil samostatný film o Bradleem, protože ten měl z mého pohledu zajímavější život 

(o něco později než je děj snímku The Post nechal Bradlee publikovat zprávy o Watergate) 

a dilemata, která řešil. Jeho sestra měla údajně poměr s prezidentem Kennedym a Bradlee se spolu se CIA měl podílet na utajení a zničení důkazů nejen o tomto faktu a dělal justici různé obstrukce. Příběh o silné ženě, o které od začátku tak nějak automaticky tušíme, že bude ještě silnější, než se na začátku dělá, je z mého pohledu totiž méně nosný.

Co se mi na filmu líbilo? Přes to, jak mne postava Katheryne neoslovila, jí Meryl zahrála samozřejmě skvěle; obzvláště dobrý moment měla ke konci filmu, kdy prochází jakousi transformací. Jako vždy a všude mne potěšila přítomnost Boba Odenkirka (Volejte Saulovi). Námět sám o sobě je zajímavý. Ze scénáře bylo patrné, že za ním je spousta práce, a že ho psal někdo, kdo problematiku novinařiny vyloženě žere. Není divu, když se tedy v titulcích člověk dočtě, že jedním ze scenáristů je Josh Singer, který psal i předloňského oscarového vítěze v kategorii nejlepší film, snímek Spotlight (2015). Tady má ale Singer bohužel méně zajímavé jednotlivé postavy.

Pro koho film je? Pro obdivovatele žurnalistiky, americké historie nebo politiky obecně. Pro studenty práv nebo začínající právníky film na této úrovni nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Pro fanoušky Spielberga, Hankse nebo Meryl. Pokud je znáte a stále máte rádi, nebudete zklamaní. Pro ty z vás, kteří by chtěli vzít na rande nějakou intelektuálku/intelektuála, u kterých není jisté, jak moc vážně to s tím zaujetím mají, ale chtěli byste to zjistit. Po filmu se určitě rozvine debata, která to osvětlí. A pro ty, kteří si pak plánují pustit z mého pohledu po všech stránkách lepší film Duel Frost/Nixon (2008), na který vás Akta Pentagon: Skrytá válka krásně náladově i informačně připraví. Jen nevím, jestli se během této šlechetné a zcela humoru prosté přípravky nebudete tak trochu nudit.

Hodnocení: 73%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE