Recenze #2: Tři billboardy kousek za Ebbingem - Po Vetřelci a Titanicu je tu konečně netradiční doják

Nejnovější dílo Martina McDonagha je stručně řečeno vypjatým a černohumorným dramatem. Na takovéto kombinaci je obdivuhodná především vzájemná korelace mezi oběma zmíněnými složkami. Na jedné straně je divák přítomen koncentrovanému návalu emocí, jenž mnohdy ke svému zprostředkování nepotřebuje verbální vyjádření. Postačí dusivá atmosféra a výkony všech zúčastněných. Na straně druhé se zjevuje nekompromisní humor, vhodně prezentovaný a načasovaný. Tyto dva členy se neustále prolínají, kombinují, a to i v rámci jedné scény. Na diváka tak dopadá silná emotivní scéna, načež ve vteřině vyprskne smíchy.

V mnoha případech by taková součinnost jevů mohla působit protichůdně – humor by mohl vyznít nepatřičně a zároveň deformovat budované rozpoložení scény. Zde ovšem dochází k perfektnímu souznění, při němž se vytváří bizarní podívaná, která divákovi dopřává různorodé pocity, vždy ale intenzivní a jaksi opravdové.

Častým problémem vlastně jakéhokoliv žánru je dostatečně nastínit charaktery hlavních protagonistů skrze jejich pocity, intence a opodstatnění jejich činů. I v tomto ohledu Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017) výrazně převyšují standard. Členové ústředního tria - Mildred (Frances McDormand), šerif Willoughby (Woody Harrelson) a policista Dixon (Sam Rockwell) mají na první pohled jasně identifikovatelné role. Jenže postavy se v rámci děje „vybarvují“. Dochází i k radikální proměně srovnatelné s tou Kafkovskou a zákonitou reakcí je i změna divákova „favorita“. Evoluce postav tak přidává i další barvy do základního spektra černá – bílá, dodává ráz lidskosti a divákovi dopřává možnost plného ztotožnění.

S rozvojem postav souvisí i gradující narativ. V průběhu promítání jsem opakovaně očekával alespoň chvilkovou tvůrčí slabost, několikrát jsem se také obával, že zakončení vzhledem k famóznímu průběhu nebude uspokojivé, že už prostě nebude kam stoupat. Moje kacířské pochybnosti ale odvál důvtipný otevřený konec a dynamická svižnost, zapříčiněná mimo jiné i fantastickým country - folkovým soundtrackem. S hodinářskou zručností tvůrci manipulují s divákovým stavem, dávkují střídmě, ale výživně, přičemž kladou velký důraz, aby děj nebyl prvoplánový a předvídatelný.

Snímek je v mnohém podobný životu -  nestálý (ne ovšem z hlediska kvality), chvílemi krutý, někdy laskavý, ale ze správného úhlu pohledu vždy komický. Dlouze jsem se snažil dohledat jen sebemenší negativum, ale neuspěl jsem. Snad jen to, že mě na samotném konci skoro dohnal k pláči. Pro většinu lidí je zaručeným dojákem Titanic (1997), pro některé fajnšmekry Vetřelec (1979). A já už jsem si svou „citlivou chvilku“ taky našel.

Hodnocení: 100%

                                        Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE