Recenze: Tři billboardy kousek za Ebbingem - když si matka znásilněné a zabité dcery neví rady

Ta "znásilněná a zabitá" byla Mildredina dcera a šerif Willoughby (Woody Harrelson) se podle názoru Midred příliš věnuje buzerování černochů a málo řeší vraždy.

Tak začíná nejnovější film Martina McDonagha. A protože jde o film Martina McDonagha (V Bruggách, Sedm psychopatů), dá se celkem předpokládat, že se tento příběh bude ubírat jinými cestičkami, než by divák po přečtení úvodního odstavce předpokládal. Hodně jinými cestičkami.

Například se poměrně brzy dozvíme, že šerif Willoughby umírá na rakovinu (a Mildred to ví), a rozhodně se nesnaží vraždu Mildred nějak ututlat. Jen prostě nejsou stopy. A jen o chvíli později se dozvíme, že onen poslední večer měla Mildred se svou dcerou intenzivní hádku (znovu), kterou uzavřela slovy "Doufám, že tě někdo zabije a znásilní".

Nic z toho neznamená, že by se na plátně odvíjel překvapivý kriminální případ. Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017) totiž jsou všechno možné, jen ne detektivka / thriller.

Úvodní vyhrocená situace je využita k tomu, abychom na malém městě sledovali především osudy tří jednotlivců: Mildred, Willoughbyho a řadového policisty Dixona (Sam Rockwell), který je "trochu jednodušší" a občas "mučí negry" (doslovná citace), ale trvá na tom, že dnes se už musí říkat "mučí Afroameričany".

Tři billboardy totiž velice vtipně vyprávějí o velice smutných / zavrženíhodných / nepříjemných věcech. To je vždycky riskantní a pokud se to nepovede, je to obzvlášť velký průser. McDonaghovi se to zaplaťpánbůh povedlo a každé slůvko, každé malé gesto jeho postav je přesně takové, jak má být, aby vyznění bylo přesně tak vypointované, jak má být (většinou vtipné a/nebo ironické). Což by samozřejmě nedokázal bez plného nasazení a velkého talentu svých herců.

Už ve svých předchozích filmech McDonagh dokázal, že umí správně navodit atmosféru a zvládá "kouzlo okamžiku". Tentokrát má ale jeho film i netriviální zápletku, která vás neustále překvapuje svou nepředvídatelností a absurdností, ale reakce postav na tyto situace dávají zpětně dokonalý smysl, pokud vezmete v úvahu jejich (často vyšinuté) uvažování. A dokonce má cosi jako závěrečnou pointu, kdy se postavy nějak změní / dospějí k nějakým cílům svých cest.

Film působí jistým způsobem "divadelně" (Ebbing je sice malý, ale ve filmu to vypadá jako kdyby měl celkem okolo 10 obyvatel), ale nepovažuji to za zápor. Je to součást jisté stylizace, kdy se většina postav chová o trošku divněji než průměrní lidé.

Nebo jenom neznám dost "průměrných lidí"?

Hodnocení: 90%