Recenze: A Ghost Story: Když je oscarový herec pod prostěradlem

Mírným zklamáním pro mne bylo, že Casey Affleck tráví až na asi 3 krátké scény celý film pod prostěradlem, kterým je jeho postava ducha od hlavy k patám pokrytá, a ani skrze díry na oči mu nejsou ty jeho vidět. Rooney Mara je ve filmu také jen asi pětinu času. Takže pokud to chce někdo vidět kvůli této dvojici, ať si rovnou upraví svá očekávání.

Co se týče tématiky, film dodal to, co podle traileru slíbil, jen částečně. Jde totiž o ducha, který nemluví (tedy aspoň ne tak, abychom to slyšeli), moc toho nedělá, ale přesto je zcela ústřední postavou. Duch kouká. Duch kývá hlavou. Duch se šourá z rohu do rohu. Tu a tam si na něco sedne. Občas si bezhlesně povzdechne. Což se pozná podle toho, že svěsí pod prostěradlem ramena. O moc víc toho nedělá.

Takže z mého očekávání se nejvíc naplnila nádoba s nápisem "režisérův rukopis". Lowery totiž umí krásně pracovat s emocemi. A to, co u Disneyovky o klukovi, který jako jediný vidí neviditelného draka, musel trochu potlačit, tady naopak může naplno rozvinout. Minimalismus a nepodlézání divákovi. Jak jinak vysvětlit scénu, která spočívá v devítiminutovém statickém záběru na sedící ženu, pojídající (značně agresivně) koláč v reálném čase? Ta primární emoce (žal) se na diváka přenese nejpozději (!) na konci první minuty tohoto záběru, ale Lowery nás na to nechá z toho samého úhlu, bez střihu, beze slov, bez hudby, bez pohybu koukat ještě dalších 480 sekund. Zatraceně dlouhých 480 sekund.

A v obdobně pomalém, až místy líném, duchu (hehe) se šine celý film. Na jeho začátku po pár mluvených scénách mezi partnery Casey a Mara jeden z nich umře a tím vlastně končí slovní část filmu a začíná ta, která trvá až do konce: téměř výhradně obrazová… bezeslovná… báseň. Znázorňující jak tráví čas duch, který je emočně příliš připoutaný k místu, kde žil. A když už se náhodou na plátně na nějakou dobu objeví mluvící postavy, tak mluví cizím jazykem a film je bez titulků. Mjo.

Duchovi ve filmu čas plyne značně neurčitě. Divák tak často netuší, jestli uplynuly týdny, měsíce, nebo roky, je to v podstatě jedno. Děj se pohybuje na časové ose dopředu i dozadu, o roky, měsíce i staletí, a všechny ty linky spojuje právě to jedno místo. Na něm se toho ale děje velmi málo a pokud ano, duch se toho prakticky nijak neúčastní. Spíš jen smutně čumákuje okolo, dumá a kouká. A občas pohne rukou nebo se podívá z okna.

Pokud máte z popisu děje pocit, že je tak nějak řídký, máte pravdu. Pokud máte pocit, že tenhle snímek nejlépe uspěje na festivalech a mezi "intelektuály/pozéry/hipstery/ fajnšmekry/lidmi, kterým někdo milovaný umřel, a lidmi, kteří mají spoustu volného času a netrpí poruchou pozornosti", máte také pravdu. Možná víc než film je to jakási meditační vizuální lyrická poezie na téma vyrovnávání se se smrtí. Ať už svou vlastní, nebo cizí. A ač to zní hrozně, tak se to povedlo. A relativně dobře se na to kouká, jakmile člověk přestane vnitřně chtít, aby se tam "kua už něco dělo".

Co se mi na filmu nelíbilo? Dalo by se říct, že žánr a formát. Takhle pomalé filmy beze slov a bez děje pro mne moc nejsou. Ale po asi 20 minutách nelibosti se člověk přistihne, že ho to vlastně dost zajímá. A že byť pod tím prostěradlem nemusel být oscarový Casey Affleck (ale byl, dokonce prý rád), ale kdokoliv jiný, kdo by byl ochotný si na hlavu dát helmu a na ní prostěradlo a ploužit se několik týdnů po setu v Texasu, tak vám duch C přiroste rychle k srdci. I beze slov a bez akce. Nelíbil se mi jeden proslov na téma "umění vs humanita", ale domnívám se, že ten měl úmyslně působit na diváka negativně, tedy se režisérovi splnilo to, co chtěl, aby divák cítil.

Co se mi na filmu líbilo? Po dlouhém rozmýšlení uvádím tu koláčovou scénu. Jsem velký fanoušek filmů a sekvencí v real time (hello there Aaron Sorkin), tedy když se povedou jako třeba Steve Jobs (na rozdíl od Hry peněz). A ta scéna měla ve filmu své místo. I když Rooney Mara, chudák, byla kvůli tomu záběru nucena pozřít na posezení celý, velký, veganský, neslazený, bezlepkový a vůbec dost nekonvenční koláč. Velmi se mi líbila vzájemná komunikace různých duchů. Pod tím druhým prostěradlem byl sám režisér btw. Líbil se mi i konec filmu, byť pro mě nebyl příjemný. Výborný soundtrack. Konkrétně třeba tohle.

Pro koho film je? Pro lidi, které baví ryze festivalové filmy. Pro lidi, kteří fandí minimalismu a snímkům, ve kterých se skoro nemluví a moc se tam toho neděje. Pro lidi, kterým se líbil Personal Shopper (2016), ale připadalo jim, že tam je příliš mluvení a děje. Pro ty, kteří mají chuť na čokoládovo-pudinkový koláč. Pro ty, kteří se chtějí pousmát naivistickému prostěradlovému ztvárnění ducha, aby o pár minut později žasli nad trikem ze studia Weta Digital. A také pro ty, kteří si chtějí 90 minut posedět v kině/u obrazovky nad něčím, co člověka do ničeho nenutí, nic mu nevnucuje a jen to prostě "je". A je to hezké.

Hodnocení: 80%

                                        Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

P.S.: Ve filmu se mihne zpěvačka Ke$ha. Schválně jestli si jí tam všimnete.