Recenze: Toni Erdmann - rodinný kouč a žhavý kandidát na Oscara pobaví i emočně vyšťaví

Její stošedesátiminutový snímek míří až na dřeň každodennosti. Důsledně ji okusuje, přežvykuje a dalšími způsoby zkouší. To, co po emocionálně namáhavé a překvapivě zábavné "hostině" předkládá, není odpudivá kost, ale vzácný záblesk čehosi, co lze označit za štěstí/radost neznající čas ani prostor. Nebo pocit poznání, na které lidský rozum nestačí.

Nástřel příběhu Toni Erdmanna je stručný: Winfried Conradi (Peter Simonischek), chlapík svérázného charakteru, nehodlá po smrti svého psa ztratit kontakt s ambiciózní dcerou Ines (Sandra Hüller). A tak se - vybaven plátěnou taškou, umělým chrupem a parukou - vydává do sídla jejího rumunského zaměstnavatele, aby Ines pořád nevisela na telefonu, neskypovala se svým koučem přes rétoriku, nechodila na úmorné sleziny s korporátními děvčaty a odpověděla mu na otázku, zda je v umělém světě obchodních porad, luxusních restaurací a hotelových bytů šťastná.

Dle popisu to vypadá na pořádnou nudu nebo úporné drama hodné artových festivalů. Omyl. Zběsilejší přehlídku plnou situačního humoru, nenadálých zvratů a vypjatých emocí bych nečekal. Čtyřicetiletá Maren Ade vyvrací klišé o Němcích, co sice mají ve všem pořádek, ale nedokáží se zasmát. Během Toni Erdmanna (Winfriedovo alter ego) se mi chtělo hned na několika místech tleskat. Což se jindy nepovede filmům jako takovým.

Je vidět, že Maren Ade má odpozorovány ony detailní životní situace, které by jiný režisér vůbec netočil. Jenže právě tyhle drobnosti a gesta snímku dodávají punc dotaženosti. Nekonečné čekání na výtah za trapného mlčení otce a jeho dcery, nucený hovor s ženou důležitého byznysmana u stolu s chlebíčky, propařená noc a pozdní úprk do práce... A k tomu jakýsi otec-stíhač nastavující korporátnímu světu pořádně výsměšné zrcadlo. To vše natočila Maren Ade s německou důsledností, pochopením pro sebeabsurdnější situaci a nadhledem. Zapomeňte ale na prvoplánovost některých poměrně bizarních scén. Autorka moc dobře ví, proč je do příběhu umě vkládá, co mají o "hrdinech" říci a kam je mají posunout.

Z té skoro tříhodinové skládačky "námluv" otce a dcery nemůžete vytáhnout sebemenší dílek, protože by se prostě celá sesypala. Winfried je zprvu trpělivý, nechává na sobě dříví štípat. Na druhou stranu je pozoruhodná jeho adaptabilita v umělém korporátním prostředí; nezapře v sobě přirozenost a lidskost. Jenže jeho německou dceru živí propouštění rumunských zaměstnanců pro amerického klienta naftařské společnosti. Takže tu máme i absurdní obrázek současného globalizovaného světa.

Jeho zaměstnankyně v kalhotových kostýmech jsou nekompromisní a drsnější než muži. Když se kolem jedné takové "kalhotové sleziny" nachomýtne Winfried a dcera nevědomky zraní jeho city, vstoupí na scénu Toni Erdmann, rodinný kouč a velké děcko v jednom, kterého by nikdo z korporátu nikdy nevymyslel. Ale každý po něm ve skrytu duše touží.

Žhavý kandidát na cizojazyčného Oscara pobaví, emočně vyšťaví a nadhodí i několik otázek k zamyšlení. Ta, co zaujala mne, zní: "Vážně je nutné dělat, že jsme někým cizím, abychom si k sobě znovu našli cestu?".

Hodnocení: 85%