Recenze: Room - psychologický film, jehož první polovina je velkým příslibem

Mladá Joy (Brie Larsonová) žije se svým pětiletým synem Jackem (Jacob Tremblay) v jedné místnosti. Už sedm let je zde non-stop vězněna jistým "Nickem" (Sean Bridgers), který ji unesl, nyní ji zde pravidelně znásilňuje a nechal ji zde porodit syna. Malý Jack tudíž nikdy neviděl svět mimo tento pokoj a zná ho jen z televizních útržků. Má tudíž problém rozlišit jestli existuje ještě nějaké jiné místo než "pokoj" a "jiné planety". Ale to je samozřejmě jeden z těch menších problémů tohoto páru...

Okolo poloviny filmu se podaří Joy a Jackovi provést odvážný plán a utéct. Zbytek filmu je tudíž o tom, jak se oba snaží začlenit znovu do lidské společnosti. Tedy, v případě Jacka, "začlenit poprvé" do lidské společnosti.

Film Room (2015) rozhodně není thriller nebo detektivka. O pachateli se celý film téměř nic nedozvíme a po osvobození protagonistů zcela zmizí z děje.

Nejlepší je na filmu ona první polovina, která je nám podávána jakoby z Jackova pohledu, aniž by byly naplno řečeny některé zásadní brutální věci, které nám dojdou jaksi "mimoděk, samy od sebe". Je logické, že pětiletý kluk, který nikdy neopustil jeden pokoj, musí být psychicky poněkud (značně) mimo, a film je natočen odpovídajícím, mírně dezorientovaným a abstraktním způsobem.

Když došlo k osvobození, těšil jsem se na popis a analýzu mnoha komplikací, které snaha o začlenění takto těžce zkoušeného páru do společnosti s sebou musí nevyhnutelně nést. A byl jsem poměrně dost zklamán, neboť film se nevydá žádným z mnoha možných zajímavých směrů, nýbrž se další skoro hodinu bezradně točí na místě. A především přestane být uvěřitelný, což je u takto stavěného snímku zásadní problém.

To, že někdo stráví sedm let zavřený v pokoji a je pravidelně znásilňován, nebo to, že někdo jiný se v tom pokoji narodí a prožije tam pět let, to se nutně muselo strašlivě podepsat na psychice obou z nich. Očekával bych velmi opatrná psychiatrická vyšetření a týmy předních expertů, kteří budou zjišťovat, jak ty dva vrátit do "normálního života". Ve filmu ale prožijí jen jednu noc v nemocnici a nejsou přitom ani sledováni (takže Jack se probudí dřív než matka a jen náhodou nespadne z balkónu). A hned poté se oba přestěhují do domku Joyiny matky, kde je hned první noc Jack uložen do postele sám ve svém novém pokoji nad schody (přičemž neví, co to schody jsou a jak se používají). Shodou okolností se přes noc nezblázní ani nezabije pádem ze schodů.

Druhá polovina filmu je o tom, že Joy a Jack nejsou úplně psychicky v pořádku. Nikoliv že jsou totálně na sračky, jak bych očekával, ale že "nejsou úplně psychicky v pořádku", asi jako kdyby dostala Joy výpověď v zaměstnání nebo jí umřela milovaná kočka. Když po několika týdnech přijde jakási krize, je to krize, kterou bych očekával první den po "osvobození", jako předzvěst něčeho ještě mnohem komplikovanějšího.

Knižní předloha možná působí jinak, ale film (jehož scénář napsala autorka knihy Emma Donoghue) je především ve své druhé polovině až šokujícím způsobem nezajímavý. Nejenže nevyužívá možnosti, které zápletka nabízí, ale jde vyloženě proti nim. Klouže nezajímavě po povrchu a nabízí nám hodinu banálních psychických krizí.

Navíc mi dva hlavní herci nepřišli bůhvíjak excelentní a Joan Allenovou s Williamem H. Macym (jako Joyiny rodiče) jsem si při jejich tesknění užil mnohem víc.

Room je film, jehož první polovina je velkým příslibem. Ale ani talentovaný tým nedokázal z filmu nic pořádného vykřesat, především vinou nezajímavého scénáře, kterému místo analýzy reálné situace šlo... nejsem si jistý o co. Možná dokonce o nějaké podobenství?

Hodnocení: 60%