Na seznamu snímků delegovaných na Oscara chyběla ceněná Láska v hrobě. Přinášíme rozhovor s jejím tvůrcem.

„Jako akademikovi ČFTA mi přišly formuláře s možností hlasovat o nominaci na Oscary, kde figurují české hrané i dokumentární filmy. Zarazilo mě, že tam není můj dokument Láska v hrobě, který za loňský rok získal Českého lva, Cenu kritiků a řadu dalších cen. Přečetl jsem si podmínky této „předs

outěže“, kde stojí, že se film musí promítat sedm dní v kině v řadě, v kině, kde se platí řádné vstupné. Stačilo mi dvakrát kliknout na internetu, kde jsem se dozvěděl, že se Láska v hrobě hrála od 17. do 23. prosince 2012 v pražském kině Světozor, čímž splňuji podmínky na nominaci,“ popisuje Vondráček situaci.

Co jste podnikl dál?                                                                                       

Zavolal jsem nové výkonné ředitelce České filmové a televizní akademie, zda vědí, že film Láska v hrobě splňuje kritéria nominací, a ta mi odpověděla, že nikoli, protože se film nepromítal sedmkrát za sebou. Tuto informaci má od Unie filmových distributorů, která se prý dozvěděla od distributora filmu AČFK, že nesplňuje kritéria, tedy že nebyl promítán sedm dní za sebou v kuse.

Sám jste říkal, že se snímek promítal od 17. do 23. prosince ve Světozoru...                                                                                                             

Po dvou dnech jsem se dovolal k zástupci distributora AČFK, který se podíval do svých materiálů a s údivem zjistil, že se film opravdu promítal sedm dní v kuse za sebou a že tudíž dali Unii filmových distributorů mylnou informaci. Z té vycházelo nové vedení akademie ČFTA.

Myslím si, že z morálního hlediska je ČFTA z obliga, nicméně jako garant soutěže za tento lapsus též zodpovídá. Jeho předsedkyně mi nabídla osobní setkání s tím, že se pokusí věci napravit, i když chyba není na jejich straně. Já jsem na schůzce žádal, aby byl všem akademikům, podobně jako to bylo provedeno před týdnem, zaslán úplný hlasovací lístek poštou. Bylo mi odpovězeno, že ČFTA není viník, že to hradit nebudou. Proto jsem se rozhodl, jelikož nás tlačí čas uzávěrkou soutěže, zaplatit poštovné sám. Musím říci a je mi to opravdu líto, že nejsem žádný agresivní vehementní kverulant, chci jen, aby byly rovné podmínky. Překvapilo mě, že předsedkyně ČFTA se mě zeptala, jestli si nemyslím, že se angažuji zbytečně, že dokumenty v této soutěži stejně nemají šanci. Já jsem odpověděl v tom smyslu, že mi jde jen o rovnost podmínek, když už mám nárok soutěžit. Když jsme se loučili a vlastně jsem se i omlouval, že paní předsedkyni otravuji, dorazila mě s tím, že za tím vším je Deana Jakubisková, producentka, která s filmem Láska v hrobě nemá vůbec nic společného. Jednou jsem jí pouze viděl z dálky a nepromluvil s ní nikdy ani slovo. Opravdu musím říci, že nevím, co si o tom myslet.

Tak já se vás trochu drze zeptám, myslíte si, že byste měl s Láskou v hrobě na Oscarech šanci?                                                                               

Když mi řekli na festivalu Finále Plzeň, kde jsem vyhrál Zlatého ledňáčka, polský kultovní režisér Krzysztof Zanussi, že je to jeden z nejlepších filmů vůbec, který kdy viděl, tak jsem si řekl, že má možná opravdu nadčasový, existenciální přesah, že se úplně vymyká klasickému žánru dokumentu. Poté, co film vyhrál na Festivalu nezávislého filmu v Římě a v Maďarsku, řekl jsem si, že možná na tom něco bude. Ze záplavy cen v České republice, kde nejsem mezi dokumentaristy moc známý, mě překvapila Cena filmových kritiků, Cena filmových teoretiků, Český lev, Cena Trilobit. Dokument to vyhrál i u čtenářů Kinobox.cz a u diváků filmových klubů AČFK. Ve Philadelphii jsme se umístili na 2. místě, kameraman Jan Kadeřábek si odtud odnesl poznání, že Američané byli úplně šokovaní z toho, že takovýto silný film vznikl bez jakékoli státní, komerční a veřejnoprávní podpory, natočený na malou kameru v absolutně amatérských podmínkách. Pro ně to je součást příběhu tohoto dílka.

Když jsem se včera dozvěděl, že na filmovém festivalu v Benátkách získal hlavní cenu Zlatý lev dokument o prostých lidech žijících u největší italské dálnice Sacro GRA (2013), řekl jsem si, že možná začíná nová vlna jakéhosi dokumentárního neorealismu, která nabourává kašírované velkorozpočtové projekty, že diváci mají hlad po živočišně silných, naturalistických příbězích lidí v mezních situacích. A to si myslím, že můj příběh Julie a Romea v absolutní sebedestrukci života v hrobě splňuje.

V březnu jste ještě nechtěl nic prozrazovat, tak bych se vás zeptal znovu. Už máte roztočeno něco dalšího?                                                   
Mám roztočený televizně-publicistický dokument, který je úplně jiný žánr a formát než Láska v hrobě. Je to portrér velmi neobvyklého, skoro neuchopitelného miliardáře Karla Janečka, který vstupuje do veřejného prostoru a dohodli jsme se, že nebude zakrývat – a taky nezakrývá – žádná tajemství svého osobního a podnikatelského života. Hodinový dokument by měl na jaře příštího roku běžet na České televizi.