Jak se líbá v Maroku? Pár perliček z filmu Líbáš jako ďábel

„Maroko je divukrásná země, plná kontrastů a mně bylo od začátku jasné, že pokud se má děj posunout do nějaké exotické země, nemůže to být nikde jinde než v Maroku, “ dodává režisérka.

Štáb filmové komedie Líbáš jako ďábel čekalo velmi náročné natáčení v okouzlujících exteriérech, ale také v podmínkách, které domácí týmy nemají příliš vyzkoušené. Přestože marocké lokace hostily řadu významných zahraničních štábů, především hollywoodských produkcí, pro většinu českých filmařů byla práce v Maroku naprostou novinkou. Také proto štáb musel využít služeb místní produkční společnosti, která dlouhodobě poskytuje servis právě hollywoodským štábům.

První záběry padly na pobřeží v přístavní Essauiře. Podobně jako  u drtivé většiny dalších scén se zde pracovalo za plného provozu, protože se filmaři snažili využít ruchu a atmosféry všech lokalit a přenést je do filmu. Což s sebou neslo i prekérní situace. Pro příklad a charakteristiku toho, čemu musel český štáb čelit, uvádíme několik z nich:

Na pobřeží architekt Martin Vačkář vytvořil pro jednu romantickou scénu zátiší s lodí, kterou si filmaři zapůjčili od místního rybáře. Ve chvíli, kdy se začalo točit, se však zřejmě jeho konkurent, rozhodl, že vyjíždí lovit ryby, dostával se do záběrů a přerušoval natáčení. Samozřejmě vše se dělo v době, kdy k lovu nebyly vhodné podmínky a žádný jiný rybář se na moře nechystal.  Až s pomocí finančního odstupného se podařilo rybáře od jeho úmyslů odradit.

Dva dny před koncem celého natáčení na Spice marketu v samém srdci Mediny v Marrakechi český štáb po příchodu z polední pauzy na oběd na place zjistil, že se tutéž lokaci rozhodl využít jiný filmový štáb s velkým kamerovým jeřábem a asi pětistovkou komparsistů. Zábory pozemků a vyhrazení prostoru jsou pro marocké lokace téměř neznámé pojmy, a tak  vůbec nikomu nebylo jasné, jak takovou situaci vyřešit. Vypadalo to jako před bitvou, proti sobě stojící dvě produkce a nechybělo málo a došlo i na inzultace. Po příslibu cizího štábu, že si jen natočí jeden záběr a z lokace do půl hodiny odejde, Češi ustoupili.

Přesto, že natáčení předcházelo více než rok a půl  příprav, troje technické obhlídky v Maroku,  jednání s marockou produkcí, neobešly se především počátky natáčení bez několika dramatických situací. „Jednu ze scén jsme točili na nádraží a přestože několik týdnů ležela na místních úřadech žádost o povolení, ještě den před začátkem natáčení na zmíněné lokaci jsme stále marně čekali na odpověď. V té době nám již pomáhal český konzulát v Rabatu - především náš ambasador v Maroku pan František Med, který po své linii kontaktoval příslušné orgány, ale navzdory jeho snahám byl na marocké straně stále klid, který tady každý pojmenuje jedním slovem – inshalah – „je to v rukou božích“ vzpomíná producent Jan Bradáč. Hned na začátku se tedy musel operativně měnit natáčecí plán třikrát během pěti natáčecích dnů. Štáb se ocital v časovém tlaku, protože herečka Tereza Kostková, která se ve scéně hraje, musela nutně odletět zpět do Čech, kde měla další závazky. Nakonec se povolení podařilo získat ráno toho dne, kdy byla poslední šance scénu natočit.  Štáb okamžitě změnil dispozice a přesunul se na nádraží. „A ve chvíli, když jsme celí šťastní přijeli na místo, že konečně scénu natočíme, zjistili jsme, že v pronajatém vagonu je takové vedro, že by se Tereze Kostkové a Kamile Magálové roztekl make up asi po pěti minutách,“ vypráví Jan Bradáč. Naštěstí se podařilo asi po hodině donutit místního technika připojit zvláštní agregát, vagón ochladit a scéna se za jedno odpoledne natočila.

Štáb měl při natáčení možnost vidět, jak výrazné kontrasty se Maroku potkávají – například když se točilo v prostředí luxusního hotelu v Marrakéši a za zdmi jeho zahrad začínala chudinská čtvrť plná slumů. Pro herce i štáb byl připraven marockou produkcí catering, který vycházel z místního jídelníčku, takže si všichni zvykali na odlišné chutě. A tak například Jiří Bartoška se nejvíce těšil, až si po návratu domů dá řízek.

Oldřich Kaiser musel zase ve své roli prokázat řadu dovedností – podle vlastních slov se stal doslova akčním hrdinou – čekaly ho honičky, rvačka o Helenu a řada dalších scén, ale pod dohledem Petra Maláska se také naučil správný prstoklad pro skladbu, kterou má ve filmu zahrát na piano. „Ze všech se z nás stali akční hrdinové, až na Jiřího Bartošku – on je rovinový herec,“ poznamenala Eva Holubová. Napínavé bylo především natáčení v  centru Marrakéše v Medině, kde se opět pracovalo za běžného provozu a také velkého zájmu místních. Na vstup do Mediny byl místní štáb velmi opatrný, každou skupinku musel provázet místní člen týmu, protože ztratit se v křivolakých uličkách by bylo velmi snadné. 

Právě Eva Holubová si nejvíce užila spolupráce s místním štábem, ale i herci. S marockým partnerem dokonce točila romantickou scénu. „Byl velice pozorný a galantní,“ chválila kolegu. Pro Kamilu Magálovou nebyla naopak návštěva Maroka žádným překvapením, protože shodou okolností zde trávila již dříve několik dovolených. Naopak Tereza Kostková měla program velmi krátký. „Mám novou zkušenost, s divadlem třeba jezdím na otočku do Ostravy, teď jsem byla natáčet na otočku v Maroku,“ smála se herečka při své druhé návštěvě s tím, že zatímco její první  natáčení bylo na den, nyní je zde mnohem déle – celé dva dny.