Černé ovce se znovu napasou lidskou krmí. Vzniká nečekané pokračování kultovního hororu
Zpackané genetické pokusy všechno obrátily vzhůru nohama. Sněhově bílá stáda ovcí, jejichž populace na Novém Zélandu zhruba pětinásobně převyšuje tu lidskou, pomyslně zčernala s tím, jak jejich jídelníček vlivem patogenu přivítal masožravé položky. Nadnesený „eco-splatter“ učinil z hojně domestikovaných býložravých zvířat tak kruté zabijáky, že společnost Petera Jacksona se mohla zvesela rozpomenout na praktické triky z éry Živých mrtvých.
Vlajkovou lodí Wētā Workshop je samozřejmě série Pán prstenů, ale drastické černohumorné začátky jejího tvůrce z ní na poli gore efektů udělaly nesmrtelný pojem. Černé ovce jsou v tomto ohledu hrdým a kvalitním kultem, který to svého času převážně vyhrával také u kritiků. Na Rotten Tomatoes se u nich nachází 96 recenzí, ze kterých 71 % vyřklo kladný verdikt. Ocenily tak mimo jiné nadčasovost šíleného námětu, který o dost později rozvíjel třeba populární seriál Banda.
Zvířecí horory jistě nejsou žádnou novinkou a tvůrci je ždímají minimálně od úspěchu Čelistí roku 1975. Ve všemožných živočišných odrůdách teroru vynikají zejména v Austrálii, kde lidské hrdiny často ohrožovala i samotná příroda v rámci žánrového hnutí ozploitaiton, které v 70. a 80. letech zdobily filmy jako Prodloužený víkend, Kanec nebo Hry na cestě.
Černé ovce se víc nesou v duchu raného Jacksona, i když postrádají jeho extrémní pokleslost a nabízí prostě nevinnou hororovou zábavu. Ta je ale i po letech poctivá a druhý díl, který má odstartovat produkci na jaře příštího roku, by mohl pokladny kin obohatit o víc než pět milionů dolarů, jež publikum utratilo za lístky roku 2006. Zvlášť v dnešní době, kdy nezávislé horory orientované na hrubé násilí jako Terrifier 3 v kinech poráží i velkofilmy typu druhého Jokera.
Snímek má tentokrát sledovat mladého vědce, jenž se vydává po stopách agresivního patogenu. Pátrání jej zavede až do rodného města ve stínu odlehlého ovčína, odkud pramenily krvavé události původního filmu. Nic objevného tvůrci v tomto případě nepotřebují, opět postačí jen kvalitní technické provedení a nálož lokálního charismatu, s nímž se už několikrát skvěle zadařilo propojit hororové i ryze komické motivy. Vzpomeňme také na upírské Co děláme v temnotách, které světu před deseti lety dalo Taiku Waititiho.