Porodit, vylít vodu, sníst placentu. Dystopický thriller Uprostřed ničeho neurazí

Přímočará zápletka, která nechá vzpomenout na zádumčivé Vše je ztraceno s Robertem Redfordem, tudíž dostává poměrně originální rozměry. Mimo prostory zaplavovaného kontejneru se nicméně odehrává jen zlomek 109minutového filmu a společenský chaos spatříme spolu s hrdinkou jen v mžiku, a to skrz malé otvory na vzduch. 

Zatímco jednotlivé vlády včetně španělské se v blíže nespecifikované budoucnosti rozkládají, pozornost ulpívá na protagonistce a její roli matky, dárkyně a ochránkyně života a vyhasínající lidské společnosti uprostřed ničeho. Talentovaná Anna Castillo je skoro v každém záběru počínaje úvodní sekvencí bez střihu, kdy Mia s manželem Nicem (Tamar Novas) prolézají nákladovým prostorem a krčí se před světlomety policejního vrtulníku. Okolní dění pociťujeme dezorientovaně, soustředíme se na vyděšenou tvář Miy a pouze si dokreslujeme, před čím lidé bezhlavě prchají.

Režisér Albert Pintó (Zabijte Boha) subjektivní bariéru neprolamuje, ale v úvodní části přece jen ukazuje krutost a represe jakéhosi orwellovského režimu. Střípky zpomaleně snímaného rabování a pouličního běsnění završuje popravou uprchlíků bandou žoldáků, kteří jsou stylizovaní někde na pomezí Hvězdné pěchoty a Hry na oliheň. V takových chvílích se snímek drolí na samoúčelný kompilát dystopických děl a není divu, že se tak spěchá s osamostatněním protagonistky a přesunem na širé vody. Čím víc toho ostatně o světě filmu víme, tím víc otázek vyvstává. 

Systematická likvidace těch nejzranitelnějších společenských vrstev asociuje holocaust, avšak postupně se vyjeví hlavně jako symbol ozvláštňující survival na moři. Mia v plovoucím kontejneru čelí sérii logistických výzev, na jejichž splnění závisí její přežití. V tomto ohledu však snímek může zklamat, neboť orientace na samotný proces hrdinčiny seberealizace a transformování nalezených objektů v nástroje je poněkud fádní. Zvlášť ve srovnání se zmíněným Vše je ztraceno, kde Redford pronesl jediné slovo a publikum přihlíželo jeho často sisyfovskému úsilí a detailně znázorněné improvizaci.

Mia nicméně není zkušený mořský vlk a v nepředstavitelné situaci se musí proměnit z křehkého uzlíčku nervů, který si po odloučení od pozitivně uvažujícího manžela přirozeně zoufá, v silnou a nezávislou ženu. Pomyslným prostředkem k tomu je narozené dítě, jež Mia přivede do omezeného světa uprostřed běsnící bouře ve scéně, jakou bychom čekali spíš od Roberta Eggerse (Seveřan). Spolu s ním se objeví potlačované mateřské pudy, které jsou pořád silnější než ocelové stěny kontejneru. A které uchovávají drahocenný život daleko od suchozemské tyranie, jejíž iniciátoři novorozence i jejich matky likvidují, aby měli dostatek jídla. A zřejmě i za účelem posílení své početní převahy a snazšího šíření ideologie.

Příběh bohužel lépe funguje v této mytologické rovině, kterou prohlubují také scény s dotírající velrybou. Prastarý živočišný druh je symbolem moudrosti a dlouhověkosti, což ostře kontrastuje s dystopickým vykreslením lidské společnosti. Mohutný savec je z perspektivy hrdinky rovněž hlasem oceánu, který se nakonec stává jejím spojencem. Obzvlášť s vědomím toho, co by Miu pravděpodobně čekalo po návratu na pevninu. Ze Španělska ostatně prchala do dalekého Irska, které je dle Nica jednou z mála vzdorujících zemí.

Chcete-li však vidět drsný dobrodružný thriller, v němž bude hrdinka posouvat své fyzické hranice, zřejmě zůstanete po celou dobu zklamaní. Úplně se nedaří setřást dojem ateliérového natáčení, uvěřitelně znázornit vyčerpání nebo soudržně tvarovat fikční svět. Zpočátku je patrná uspěchanost a skoro neochota řešit dílčí zvraty (například co přesně se stalo s Nicem). A přestože se režisér snaží, hrdinku nakonec jen lítostivě pozorujeme, místo aby nás k ní zvolený subjektivní přístup absolutně připoutal. Možná by nebylo od věci, kdyby ztratila mobilní telefon, který funguje pouze tehdy, když se to tvůrcům hodí. 

Kromě jediné bouře si nevyzpytatelný oceán žádné větší nástrahy nepřipraví. Na fyzické dno si Mia sáhne spíš kvůli prázdnému žaludku a odhodlá se sníst syrovou placentu. Opět jde hlavně o symbolické gesto, děložní orgán se kdysi používal také na léčbu neplodnosti (nemluvě o tom, že dnes ho stále víc žen pojídá pro jeho další domnělé výhody včetně podpory kojení a doplnění důležitých živin). Mia tudíž dál vzdoruje osudu, jaký jí lidé na souši předepsali, když zabili její prvorozenou dcerku. 

Uprostřed ničeho má vlastně překvapivě zavádějící název i plakáty, které maskují intimní a přemýšlivou zápletku. Jako survival není moc strhující a používá osvědčené propriety (proběhne i šití bez anestetik), ale coby pojednání o významu mateřství s dost explicitními a jinde neviděnými momenty má co nabídnout. Anna Castillo navíc hraje skvěle.