Rodina filmaře Remundy adoptovala několik zubožených slepic. Jak souvisí koronavirus a klecový chov? Napoví dokument Slepice, virus a my
O čem to je: Film Slepice, virus a my režiséra Filipa Remundy a jeho ženy Ivony začal vznikat během koronavirové krize, kdy se autoři filmu se svými třemi dětmi uchýlili na chalupu v Pošumaví. Při surfování na internetu děti narazí i na záběry z Wuchanského tržiště. Jsou šokovány, když vidí přeplněné klece plné koček a psů určených na porážku; kamera brouzdá tržištěm dál a objevuje rozporcované hady, krysy a další divoká zvířata včetně netopýrů. Z dalšího videa se děti dozvídají, že se koronavirus údajně rozšířil na tomto tržišti z divokých zvířat na lidi.
Úvahy o vztahu lidí a zvířat je dovedou až k rozhodnutí chovat na chalupě slepice, podobně jako jejich místní sousedé. Rodiče koupí každému slepici z klecového chovu. Slepice jsou zubožené, vypadají jinak než slepice u sousedů na zahrádce. Děti zjišťují, proč tomu tak je. Dozvídají se detaily ze života slepic v klecích. Jejich otázky nepostrádají dětskou naivitu, o to víc jsou však naléhavé. Den za dnem se děti učí o slepice starat, čerpají rady zkušených chovatelů ze sousedství. I s nimi se baví o vztahu člověka a zvířat. Je to dobrá příležitost zamyslet se nad rozdílem chovu hospodářských zvířat na vesnických dvorcích a velkochovech. V souvislosti s tím se čerství chovatelé slepic seznamují s politiky, kteří řeší zákon o zákazu klecových chovů slepic. (Česká televize)
Autoři pozoruhodného dokumentárního filmu se pro DVTV vyjádřili, že šlo v jejích případě o experiment, nikoliv o doporučení, či recept na to, co mají lidé dělat. "Dali jsme takovou domácí školu, domácí vzdělávání pro naše děti a trochu i pro nás. Je na každém z nás, abychom si tu svojí cestu našli. Ale rozhodně si myslíme, že je důležité nezavírat oči a nad těmi věcmi přemýšlet," říká režisér Remunda.
Dle jeho slov je krátkozraké pokračovat v industriálním farmaření, kdy se na jednom metru čtverečním shromažďuje obrovské množství zvířat, aby se "výroba" zautomatizovala a byl z ní co nejvyšší zisk. "Donutilo nás to zamyslet se nad smyslem adopcí. Což je přinosné, protože slepice by šly jinak na jatka. Takhle jim lidi jako my dávají třeba dva roky života," dodává Remunda.