„Zpěvák by neměl mluvit, ale zpívat.“ Režisér Šafránek vzpomíná na natáčení s Mekym Žbirkou

V Mekym jsme se snažili udělat filmový portrét, jaký tu není. Bez sentimentu a patosu, zato s humorem. V obraze blikavý, energický a podvratný. S hlasitou muzikou, a především pokud možno upřímný a emocionální, lidský.

Mekyho jsme sledovali téměř rok, od ložnice po nabitý koncert v Londýně až ke koncertnímu zákulisí ve vyprodané pražské O2 Areně. Dostali jsme se k neviděným soukromým archivům, a také k neznámým verzím Mekyho pozdějších hitů.

A celou dobu jsme pátrali po tom, kdo je tenhle muzikant, jehož písně zní z rádia přes 40 let, všichni je znají. Ale nikdo nezná jeho – „je to přece takový milý, nekonfliktní chlapík.“ A tak jsme se vydali po stopách tohohle „Angličana z Bratislavy,“ který v životě učinil několik pozoruhodných rozhodnutí i obětí a došel z jakési Gunduličovy ulice až do slavných londýnských nahrávacích studií Abbey Road Studios.

„Když jsem doma sám, pouštím si to hodně nahlas,“ říká Meky Žbirka s pohledem na gramafon, kde se točí raritní placka od The Beatles. Meky mačká tlačítko a hudba zaplňuje celý prostor. Stačilo pár tónů a on omládl o 50 let. Hudba je Mekyho živou vodou. Tahle viditelná proměna mě přitahuje. I kvůli ní jsem chtěl dlouho natáčet muzikantský portrét. Pokusit se o to znova, od dávného prokletého projektu s Nickem Caveem s dneska asi už příznačným názvem The Myth. Dokončil jsem ho v roce 2004, ovšem měl jsem dohodu s manažerem, kterého Cave vzápětí vyhodil, takže od kapely jsem už nikdy nedostal svolení k hudebním právům.

Moje první filmové práce byly videoklipy, hudební svět jsem z druhé strany poznal jako DJ a promotér, což byla taky nakažlivá zábava.

K Mekymu jsem se blíž dostal, když jsme společně s Martinem Přikrylem vybírali písničky do dokumentu King Skate (2018) o zrodu skateboardingu v socialistickém Československu. Hledali jsme osmdesátkovou novou vlnu, a tak jsme narazili na Pekného chlapce, ale i na temnou elektroniku Do člna nebo rapový V klub.

Producentka Kateřina Černá pak shodou okolností zmínila, že by se o Mekym mohl natočit film. Neváhal jsem. Meky se přišel podívat na premiéru King Skate do Karlových Varů. My jsme to tam pustili dost nahlas, zdi se otřásaly. A jemu se to líbilo. A to se zase líbilo mě, do kina si prostě nechodím povídat.

Na scénáři Mekyho jsem spolupracoval s Honzou Vedralem, který mu napsal poutavý životopis Zblízka. Z něho vyplývá osud toho zapáleného muzikanta, který prošel několika hudebními i společenskými revolucemi, stejně jako osobními krizemi. Fascinovalo mě zejména, jak dokázal změnit hru – právě jako když na začátku 80. let vyhrál toho Zlatého slavíka – místo aby si tu pozici popového hitmakera upevňoval, vrhli se s Lacem Lučeničem na elektroniku, na novou věc. A byli v tom zatraceně dobří! Takových momentů má Meky přitom v životě víc a mě lákalo prozkoumat hlouběji, co vede člověka k tomu vydat se jinudy, než se od něj čeká.

Byl to výchozí bod na cestě, která nás zavedla z Prahy do Bratislavy, ale také do Londýna, odkud pocházela Mekyho matka a strýcové, kde má kořeny. Navštívili jsme Mekyho oblíbená místa – bratislavský byt, ve kterém složil některé ze svých hitů, jeho londýnskou čtvrť a rozhovor jsme vedli na lavičce na jeho pražské zahradě během horkých letních večerů.

Připadá mi, že Meky žije ve svém vlastním světě, kde hraje hlavní roli hudba. Pořád si prozpěvuje, notuje. A nemusí to skutečně být jen ti The Beatles, se kterými je až příliš snadno spojován. Má osobitý, velmi nakažlivý hádankovitý smysl pro humor, v němž kombinuje slovenštinu, angličtinu a bohatou znalost pop music. Ale když s ním vydržíte o něco déle, než on nebude chtít, protože už bude chtít jít skládat, dočkáte se i nečekaně břitkých postřehů k lidskému chování a společnosti jako takové.

Jedním z překvapení bylo pro nás sledovat Mekyho zahraniční kariéru. Už v 80. letech nahrával pro export anglicky, v rakouském Villachu vyhrál pěveckou soutěž. Když zpívá anglicky, má to pro mě ještě větší odpich, než slovenské verze.

Od samotného Mekyho osudu jsme se pak přirozeně dostali i k obecnější úvaze nad populární hudbou v Československu. I tam vyšly najevo dosud nepříliš známé věci – jak se čeští zpěváci spoléhali na přepisy zahraničních hitů, zatímco Slováci se pokoušeli o původní tvorbu.

Portrétovat živého člověka má jedno úskalí. Může se bránit, může odmítnout vaše nápady. Portrétovat člověka, který se 40 let pohybuje mezi reflektory, má další úskalí: moc dobře ví, kdy ho kamera natáčí a dokáže toho využít. Měl jsem na výběr buď líčit pasti, nebo k Mekymu přistupovat úplně otevřeně. A to jsem udělal. Věřím, že to byla správná cesta, neboť i Meky mi připadal otevřený. I když mu třeba došla slova při vzpomínce na brutální životní zvrat. Jenom jednou nás vypnul. „Zpěvák by neměl mluvit, ale zpívat,“ řekl těsně před svým výročním koncertem ve vyprodané O2 Areně. A vyšel na pódium.