Kafarnaum: Režisérka Nadine Labaki o svém "Milionáři z chatrče"

Název filmu vyplynul sám od sebe. Když jsem začala o filmu přemýšlet, můj manžel Chálid navrhl, abych napsala všechno, o čem chci mluvit, všechny svoje utkvělé myšlenky na tabuli uprostřed našeho obývacího pokoje. To je obvyklý postup, když chci rozvinout nějaký nápad. Když jsem se na tabuli podívala s odstupem času, řekla jsem Chálidovi: „Všechny tyto náměty dohromady tvoří ‚kafarnaum‘ - z francouzského capharnaüm = změť. Tak se bude jmenovat můj film: Kafarnaum.“ Na počátku filmu Kafarnaum stála tato témata: ilegální přistěhovalci, týrané děti, migrující pracovníci, pojem hranic a jejich absurdnost, skutečnost, že potřebujeme k potvrzení své existence kus papíru, který je možné kdykoli označit za neplatný, rasismus, strach z neznámého, lhostejnost k Úmluvě o právech dítěte...

Kafarnaum líčí cestu 12letého Zajna, který se rozhodne žalovat svoje rodiče za to, že ho přivedli na tento svět, když ho nemohou řádně vychovávat. I kdyby mělo jít jen o to dávat mu lásku. Boj tohoto týraného chlapce, jehož rodiče nedostáli svému úkolu, rezonuje jako křik všech těch, které náš systém opomíjí. Univerzální obvinění, viděné upřímnýma očima...

Myšlenka vystavět film kolem otázky týraných dětí se zrodila paralelně se zmíněným brainstormingem, po jednom srdceryvném okamžiku, kterého jsem byla v té době svědkem. Kolem jedné ráno jsem se vracela z večírku, zastavila jsem na světlech, podívala se z okénka a přímo pod sebou jsem uviděla napůl spící dítě v náruči matky, která seděla na zemi a žebrala. Nejvíc mě zasáhlo to, že dvouleté dítě neplakalo. Zdálo se, že jediné, co chce, je spát. Jeho zavírající se oči mě neopouštěly. Když jsem dorazila domů, musela jsem s tím něco udělat. Nakreslila jsem dětskou tvář, která křičí do tváří dospělých. Jako by dítě obviňovalo rodiče za to, že ho přivedli na svět, který ho připravil o všechna jeho práva. Odtud se začal nápad na film Kafarnaum rozvíjet. Výchozím bodem bylo dětství, protože to je fáze, která nás formuje po zbytek života.

Film vnímám především jako prostředek kladení si otázek o stávajícím systému a jeho zpochybňování, a to tím, že představuji vlastní úhel pohledu na svět, v němž žiji. Přestože ve svých filmech, a ve filmu Kafarnaum obzvlášť, zobrazuji znepokojivou a syrovou realitu, jsem v hloubi duše idealistka, věřím v moc filmu. Jsem přesvědčená o tom, že filmy mohou, když ne něco měnit, tak přinejmenším otevírat debatu nebo přimět lidi k zamyšlení.

Ve filmu Kafaurnam místo abych bědovala nad osudem dítěte, které jsem viděla na ulici, a pociťovala ještě větší bezmoc, používám svoji profesi jako zbraň. Věřím, že se mi podaří ovlivnit život toho dítěte, i kdyby jen tím, že pomohu lidem, aby si uvědomili závažnost situace. Spouštěčem byla v tomto případě potřeba odhalit a upozornit na skrytou tvář Bejrútu - a většiny ostatních velkoměst, proniknout do každodenního života těch, pro které je chudoba jako úděl, kterému nemohou uniknout.