Jiří Mádl: „Když režíruju, pomalu si ani nezavážu tkaničky.“

Scénář novinky Na střeše vznikal původně jako příběh imigranta Songa, který se v neznámé zemi dostane do tíživé situace, ale finální verze filmu ukazuje, že je možná daleko více příběhem pana Rypara, stárnoucího muže, který v absurdní situaci najde impuls k tomu ještě svůj život úplně nezabalit...
Song možná vznikl v mojí hlavě jako první, protože měl předobraz v kamarádovi, co se mnou bydlel v New Yorku. Ale nevnímám ani jednoho jako hlavního. Ono se to může zdát, protože Rypar je dějotvornější, Song má daný limitace, co může a nemůže. Ale pro mě je to film o nich dvou.

Starý, nerudný chlápek a mladý cizinec, ztracený v zemi, kde nikoho nezná. Je to bizarní dvojice, ale zaslouží si divákovu náklonnost. Čím by měl jejich příběh podle vás diváka chytit nejvíce?
Drzostí, humorem a chutí do života, která ze Songa s Ryparem vyzařuje. Zároveň věřím, že všichni bychom byli rádi schopný chovat se tak trochu jako Rypar. Nebo já teda určitě. Asi jsem ho i proto napsal, že bych rád jednou takovej byl. Jedná zcela tak, jak to cítí, vtipkuje, vymýšlí, když se naštve, vybouchne. Zároveň pomáhá, odpouští. Je tvrdej a něžnej zároveň. Ten kontrast je vždycky lákavej.

Bude starý protiva Rypar zajímavý pro mladé diváky?
Věřím, že jo. Je to pirát, starou má jen kůži. Celkově si myslím, že tenhle film je spíš pro určitý typ diváka než pro určitou věkovou skupinu.

Kterou z Ryparových podob máte nejraději vy?
Nejradši mám to, co je za tím, jak se tváří a co říká. Chvilku nadává Songovi, že by se měl vrátit do Vietnamu, protože Vietnamci jen falšujou tenisky a neplatí daně, ale když se Song rozkašle, okamžitě začne řešit, že mu není dobře. S tím zakaboněným obličejem a nevrlým chováním někde vevnitř cítí, že je zase něco platnej.

Alois Švehlík je určitě obrovským přínosem pro tuto roli, je naprosto uvěřitelný, velmi přesný v dávkování jednotlivých emocí. Jak se vám s ním pracovalo?
Skvěle, cítil jsem z něj ohromnou chuť si Rypara zahrát. Hodně jsem se na něj ptal kolegů, herců i režisérů. A takovej společnej jmenovatel jejich referencí byl, že rád dělá s mladýma a je otevřenej různým přístupům. To se potvrdilo. Snažil jsem se, abych měl na něj vždycky čas a po každým dalším dni jsem už ani nevěděl, jak mu dávat najevo svoji radost z toho, že tam je.

Vaše herecká kariéra se souběžně prolíná s režijní, ale ve svém filmu se neobjevíte ani v malé roli. Je to proto, že jste se pro žádnou necítil vhodný, anebo nechcete tříštit pozornost a soustředíte se výhradně na režii?
Já bych to asi zatím nedokázal. Když režíruju, jsem v jiným stavu mysli než před kamerou, pomalu si ani nezavážu tkaničky, natož abych se ještě soustředil na roli.

Jste autorem scénáře i režisérem. Když začínáte točit, má pro vás již příběh konečný tvar, nebo počítáte s tím, že v průběhu natáčení do něj budete ještě zasahovat?
Neměním skoro nic. V textu úplně výjimečně sáhnu na některý slovíčko a držím se storyboardů, který si nakreslím. Ale je pravda, že když jsem párkrát během tohodle natáčení improvizovat musel, tak mě to nakonec tolik nebolelo.

Po debutu Pojedeme k moři se o vás začalo mluvit jako o velkém příslibu. Byla práce na druhém filmu složitější v tom, že jste cítil potřebu naplnit ta očekávání?
Bylo to složitý, měl jsem velkej strach. Samozřejmě ta očekávání naplnit chci. Tenhle film nemá a nebude mít jedinou část cesty na svět jednoduchou. To už s Monikou Kristl víme dávno. Ona tomu filmu strašně moc dala a já samozřejmě cítil tlak okolí, ale po všech těch peripetiích, kdy to Monika nevzdala tam, kde už by to dávno jiný producenti udělali, jsem si uvědomil, že nechci zklamat hlavně ji.

Ve filmu Pojedeme k moři jste pracoval s dětmi, nyní jste měl v jedné z hlavních rolí neherce. To si to sám sobě ještě ztěžujete?
Já si to ulehčuju, vybírám si pro role ty nejvhodnější lidi. Petr Šimčák, Honza Maršál i Duy Anh Tran jsou opravdu skvělí herci. Navíc jednou jsem viděl jednu českou teenagerovskou komedii o Snowboarďácích a tam hrál taky jeden neherec a docela to šlo...Tak jsem se toho tolik nebál.

Pro film bylo určitě třeba „vyrovnat“ vysoce profesionální herectví Aloise Švehlíka a „neherectví“ Duy Anh Trana, aby vedle sebe nepůsobili křečovitě. Jak jste tohle řešil – měli jste zkoušky, přípravy, hereckého kouče?
S Duy Anh Tranem jsem zkoušel průběžně skoro rok. O nějakým vyrovnávání s Lojzou bych nemluvil. Oni na sebe hned slyšeli a já s nima oběma zkoušel tak dlouho právě proto, abych přesně věděl, co potřebujou. Navíc Lojza není ani nějaká stará škola, je to docela moderní herec.

Některé scény jste točili na opravdové střeše a docela vysoko. Trpíte závratí?
Hrozně. Nesnáším vejšky a na tý střeše mi bylo chvílema fakt blbě. Ale ten výhled a pocit, kterej tomu filmu tahle lokace měla dát, ten jsem tam cítil, tak jsem prostě zatnul zuby.