matka!: Jako živočišný druh jsme nebezpečně neudržitelní

„matka! začíná jako komorní příběh o manželství. V jeho centru je žena, která má dávat a dávat a dávat, dokud má aspoň trochu co dát. Tenhle komorní příběh už nakonec nemůže ovládnout a zkrotit tlak, který vře uvnitř. Stává se něčím jiným,” sděluje režisér a scenárista Aronofsky.

Z trailerů vypadá matka! jako pořádně temná podívaná. Co k ní režiséra vedlo? Sledování současného světa. „Jak se světová populace blíží 8 miliardám, čelíme problémům příliš závažným na to, abychom jim přišli na kloub: ekosystémy se hroutí a my jsme svědky vymírání bezprecedentní rychlostí. Migrační krize způsobuje rozepře ve vládách. Zdánlivě schizofrenní USA pomáhají vyjednat důležitou smlouvu o klimatu a o několik měsíců později z těchto jednání couvnou. Prastaré kmenové spory a přesvědčení mají svá pokračování ve válkách a i nadále lidi rozdělují. Od antarktického šelfového ledovce se odtrhla největší dosud zaznamenaná kra a plave dál do moře. Ale současně čelíme problémům, které jsou tragicky směšné, nedají se pochopit: v Jižní Americe turisté dvakrát zabili vzácná delfíní mláďata, která se udusila na břehu během zuřivého záchvatu selfíčkování. Politika se začíná podobat sportovním událostem. Lidé stále umírají hlady, zatímco jiní si můžou objednat jakékoliv maso, na které dostanou chuť. Jako živočišný druh jsme nebezpečně neudržitelní, ale přesto stále žijeme ve stavu, kdy popíráme další vyhlídky naší planety a našeho místa na ní.“

Byla to úzkost a bezmoc, která Arronofskyho přiměla napsat napsat během pěti dnů hrubý náčrt matky!. Aronofsky připouští, že jeho nový film jde těžko zařadit do jednoho konkrétního žánru, a to i proto, že dokonce ani on sám nedokáže přesně určit, odkud se všechno bere. „Něco vychází z titulků a zpráv, kterým jsme vystaveni každou sekundu každého dne. Něco je z nekonečných pípání připomínek nastavených v našich chytrých telefonech. Něco vychází z života na Manhattanu během blackoutu způsobeného hurikánem Sandy. Něco vychází z mého srdce. Něco z mé podstaty. Dohromady je to recept, který už nedokážu nikdy napodobit, ale co vím, je to, že tento mix je nejlepší servírovat jako jednu dávku – jako malého panáka.“

Vše dostali nejdřív k přečtení lidé, k nimž má Aronofsky důvěru, a poté se jeho divoký návrh dostal k Oscarem oceněné herečce Jennifer Lawrence (Terapie láskou, Pasažéři, Rudá volavka). Její odpověď byla „velmi niterná, velmi silná,” vzpomíná Aronofsky. Okamžitě roli přijala. A režisér měl dle vlastních slov film v kapse. „Když máte Jenny Lawrence, máte film.”

Jennifer Lawrence říká, že její ano pro ni znamenalo víc než jen to, že si do repertoáru svých rolí přidá hororový příběh o vpádu do domácnosti. „Jedna z nejlepších věcí, které se vám jako herci mohou přihodit je, že se stanete součástí filmu, který ponouká k diskusím, protože v sobě má originální myšlenku, naprosto jedinečnou,” říká Lawrence. „Tenhle film má milión různých poloh, s kterými můžou konkrétní lidé souznít, které je mohou děsit nebo je můžou fascinovat,” pokračuje Lawrence. Popisuje kouzlo, které měla role matky, oddané a zbožňující manželky a múzy záhadného básníka ztvárněného Javierem Bardemem: „Zamilovat se je děsivé. Být zranitelný? Hrozné. Nedovolit si být zranitelný? Taky hrozné.“

„Když moji postavu uvidíte poprvé, zjistíte, jak moc lásky a vášně dává svému domovu,” vysvětluje Lawrence. „Přestavěla dům, který patří jejímu manželovi a který vyhořel dřív, než se se svým mužem seznámila. On je úžasný umělec, který potřebuje chválu a ocenění. Potřebuje být uctíván a ona je ochotná mu to poskytnout. Ona se k Němu chová s posvátnou úctou. V určitém bodě si zvykne na její pozornost, na její pohled a začne potřebovat novou stimulaci. Tohle láme srdce v jakémkoliv vztahu, kde cítíte, že nejste dostačující.“

„Neumím dobře dělat žánrové filmy. Pí mělo být v podstatě sci-fi, ale nikdy se tam vlastně nedostal,” vysvětluje režisér Aronofsky. „Noe nebyl klasický biblický film. Nikdo neví, jestli Černá labuť byla baletní film nebo horor. A tenhle film? Jsou tam věci, které jsou děsivé, je to thriller a milostný román, jsou tam věci, které jsou bizarní. Ale víte, nejlepší filmy jsou ty, o kterých se potom mluví. A to vychází z posunování hranic, ze snahy zkusit něco jiného,” dodává. „Když jsem byl ještě mladý filmař, byl jsem jednou v kavárně, která byla poblíž divadla NuArt (Theater) v L.A., kde zrovna dávali π (Pi) a přišel tam chlapík se svou 18 letou dcerou a s pár přáteli. Seděli tam a mluvili o tom filmu, o čem byl. Pro mě to byl důležitý moment, něco jako tajné odposlouchávání konverzace o něčem, na čem jste pracovali opravdu tvrdě – skvělý pocit.“

„To nejhorší pro mě,” pokračuje Arronofsky, „je film, který vás zabaví, ale po pár hodinách si říkáte ‘Ach, na co jsme se to dnes dívali?’ Jako režisér chcete lidem dát něco, o čem budou přemýšlet. Tenhle film? Bude kolem něj spousta vášnivých diskusí a to je zábava.“ K temnému pojetí matky! Aronofsky dodává následující: „Hubert Selby Jr., autor scénáře k Requiem za sen, mě učil, že skrze pohled upřený do nejtemnějších částí sebe sama najdeme světlo.”