Glosa: O Janu Třískovi a o tom, jak všeho už bylo moc

Pohádkový vypravěč z Popelky, vybízející kolovrátek ke zpěvu, Velký Vont, který v seriálu Záhada hlavolamu držel v ruce tajemného ježka v kleci a v mých dětských očích nebyl žádný filmový nebo televizní zážitek, který by jeho běh Stínadly přebil. Záhadný Široko byl Jan Tříska a mně připravil mnoho bezesných nocí. Podmanil si mě i svým hlasem. Spolupráce s Karlem Zemanem na filmech Ukradená vzducholoď, Na kometě nebo animovaném Dobrodružství námořníka Sindibáda jsou pro mě bez jeho účasti či hlasu nepředstavitelné. Dabing Jeana-Paula Belmonda (až do Třískovy emigrace) překonával originální Belmondův hlas.

Ne, neviděl jsem jeho nejlepší divadelní role, ale i bez této zkušenosti pro mě byl Jan Tříska skvostem své profese. Emigroval, protože nesvoboda, jíž musel čelit, pro něho byla nesnesitelná. Než emigroval, stačil podepsat Chartu 77, aby dal jasně najevo, jaké jsou důvody jeho odchodu a že si je vědom, že za tohoto režimu není pro něho cesty zpět.

O svém odchodu z Československa pro cyklus Tváře českého filmu tehdy řekl: „14. srpna 1977 jsme odešli. Ale ten odchod byl plánovanej od 6. ledna 1977, kdy na Prahu napadla strašná spousta sněhu. A 6. ledna, jak známo, na Tři Krále, anglicky se tomu dni říká The Epiphany Day, což je den zjevení, když se vám něco objasní. Toho 6. ledna 77 jsem uklízel sníh před naším domem ve Střešovicích, škrabal jsem to z chodníku a naproti nám bylo finské velvyslanectví a my jsme byli kamarádi s panem Toivolem, což byl finskej velvyslanec. A on tak jako mával, abych přešel přes ulici, ale mával tak jako divně, protože to bylo vehementní mávání, ale přitom se snažil bejt zároveň nenápadnej. A já jsem přešel na druhou stranu a povídám mu: "Co se děje?" A on mě vzal kolem ramen a začal mě šeptat do ucha, že se právě od švédského velvyslance, což byl jeho severský kolega, dozvěděl, že můj přítel Havel byl v noci zavřenej. A já jsem položil to koště a tu škrabku na ten chodník a šel jsem domů, kde Karla, moje žena, krmila krupicovou kaší děti a povídám: "Tak co kdybychom se přestěhovali." Začal jsem od lesa takovým eufemismem. A od toho dne jsme to plánovali postupně krok za krokem a 14. srpna 77 jsme odešli. Odešli jsme prostě ze zjevných důvodů, že všeho bylo už moc.“

Z československé herecké scény odešel umělec na vrcholu svých sil. Jeho projev a jeho hlas se logicky nemohl plně zúročit v jiné zemi. To se, bohužel, mohlo naplnit jen a jen tady. Byl to ukázkový příklad jednoho z mnoha důvodů, proč nenávidět komunismus. Dokázal vyštvat špičkového a zcela nenahraditelného herce kamsi do neznáma, kde – přiznejme si to – byl díky jazykové bariéře jen druhořadým hercem vedlejších rolí. Miloš Forman, jeho přítel, mu pomáhal, seč mohl, a Jan Tříska neházel flintu do žita, bojoval o každou píď herecké příležitosti. Faktem ale zůstává, že teprve s pádem komunismu opět mohl ukázat, o jakou hvězdu české herectví v roce 1977 přišlo. Jan Svěrák ho obsazuje do Obecké školy a jeho bravurní herectví na domácí půdě zarezonovalo ve filmu i u diváků jako slavné bouchnutí ruky učitele Hnízda o tabuli chlapecké třídy.

Můj nejlepší český herec se vrátil. A znovu jsem mohl slyšet jeho hlas a sledovat jeho tvář. Dokonce jsem měl možnost se s ním osobně v Los Angeles při natáčení pro cyklus Tváře českého filmu setkat. Vitální šedesátník se nám s úsměvem ve tváři až s foglarovským zápalem chlubil, jak každé ráno běhá a udržuje si kondičku. A skutečně jsem si připadal jako vedle staršího bratra, který o svém sourozenci nemá ponětí a tak to také zůstane.

Kromě zmíněné Obecné školy se mi vybavuje už pouze jeden jediný film, kde jsem se zatajeným dechem sledoval, co v sobě Jan Tříska měl za potenciál. A s jakou radostí a hlubokou pokorou k autorům i své profesi jej nabízel. Bylo to ve filmu Jana Švankmajera Šílení. Pokud by měla Česká televize uctít památku jeho vyzrálého hereckého mistrovství, pak rozhodně rolí Markýze ve Švankmajerově filmu. Když za nic jiného, pak za jeho heretický monolog o boží nedokonalosti a proradnosti. Ale ona asi bude ta Obecná škola.