Peter Greenaway v Uherském Hradišti promluví o smrti filmu a nových možnostech kinematografie

„Nemyslím si, že bych viděl nějaký film. Viděl jsem jen sto let ilustrovaného textu.“ Peter Greenaway

Peter Greenaway nejprve získal malířské a kunsthistorické vzdělání na Walthamstow college of Art. Následně začal uvažovat o propojení výtvarného obrazu a hudby. Tehdy objevil filmové kluby a začal se zajímat o filmy Ingmara Bergmana a také tvůrců francouzské nové vlny Jean-Luc Godarda a především Alana Resnaise.

Jeho vlastní filmová tvorba začíná snímkem Death of Sentiment z roku 1962, nicméně nejznámější a nejlepší filmy natáčí v 80. letech. Díky filmům jako Fallové, Umělcova smlouva, Zet a dvě nuly, Architektovo břicho, Topení po číslech a hlavně Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec se dostal do širokého povědomí jako skutečně vynikající autorský režisér točící sofistikované spektákly.

U nich také spolupracuje se svým oblíbeným skladatelem Michaelem Nymanem. Od roku 2000 se zabývá především multimediálními instalacemi, využitím promítací techniky na architektonické a malířské památky za doprovodu hudby. Zároveň natáčí v roce 2007 dva navzájem se ovlivňující filmy: Rembrandtova Noční hlídka a Rembrandtova obžaloba.

V rámci filmové školy znovu proběhne režisérova „evergreenová“ přednáška o smrti filmu a nových možnostech kinematografie. V ní vysvětluje své názory na světovou kinematografii, stejně jako osvětluje vlastní filmový styl, postavený na propojení hudby a obrazu.

Audiovizuální podívané, sofistikované spektákly, to jsou podle Greenawaye skutečné filmy. Zcela odmítá filmový příběh. Divák si nemá pamatovat naraci, ale krásu scén, působení barev a kompozice obrazu ve spojení s hudbou. Tím zároveň omezuje i klasický filmový jazyk a využívá spíše malířských či divadelních principů. Malířství, především barokní, je mu velice blízké, neboť získal malířské a kunsthistorické vzdělání. Jeho filmy tak vypadají spíše jako živé obrazy nebo divadelní scény a to kvůli dlouhým statickým záběrům. Není zde mnoho střihu, ani dynamická kamera. Děj se odehrává na scéně, ne mezi scénami. Kulisy, kostýmy, líčení, celkově mizanscéna pomáhá perfektnímu malířskému zážitku.

Hudbu, stejně jako obraz, přizpůsobuje Greenaway výtvarnému účelu. Ve spolupráci se skladatelem Michaelem Nymanem využívá klasickou, povětšinou barokní hudbu, a její nápodoby. Obrazy vnímá jako svědky, schopné odhalit pravdu, což se promítá jak v Umělcově smlouvě, tak i v Rembrandtově Noční hlídce (2007). Život ukazují oproštěný od všech vznešeností, plný násilí, sexuality, bolestí. Oproti tomu stojí krásná velkolepost obrazu. A tak se znovu dostáváme k tomu věčnému Greenawayovu souboji narace a stylu ve filmu.

„Filmy, které vznikají, jsou všechny stejné a příšerně nudné. Slouží primárně k tomu, aby dospělým vyprávěly pohádky na dobrou noc – tedy to, co daleko lépe zvládá literatura. Člověk by čekal, že film bude především audiovizuální médium, ale drtivá většina natáčených snímků vychází z textu, nikoli obrazu.“ Peter Greenaway

Multimediální přednáška Petera Greenawaye o smrti filmu a nových možnostech kinematografie proběhne v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti, která se koná od 25. července do 2. srpna.