Festivaly a ceny4. 10. 2019
Natočit film za 48 hodin? Jde to, ale nevyspíte se
Den pod psa: Celý film
Věděl jste dopředu, že budete natáčet netradičně za pomoci papírkové animace?
Věděl jsem jistě jinou věc, nemám herce! Takže „loutky“ byly jasná volba. Už v předloňském roce, to jsme se účastnili 48h podruhé, jsme do toho šli s tím, že nemáme nikoho před kameru. Naštěstí kamarád Dan, známý český komiksový kreslíř, se toho nebál a před tu kameru si stoupnul. Loni ovšem nikdo tak odvážný nebyl, takže tohle papírkové divadlo byla nutnost. Jen pro úplnost, není to animace, animace je tam asi tak 10s, všechno to jsou nakreslené papírové figurky přilepené ke špejlím a v reálném čase se s nimi hýbalo před kamerou.
Věděl jsem jistě jinou věc, nemám herce! Takže „loutky“ byly jasná volba. Už v předloňském roce, to jsme se účastnili 48h podruhé, jsme do toho šli s tím, že nemáme nikoho před kameru. Naštěstí kamarád Dan, známý český komiksový kreslíř, se toho nebál a před tu kameru si stoupnul. Loni ovšem nikdo tak odvážný nebyl, takže tohle papírkové divadlo byla nutnost. Jen pro úplnost, není to animace, animace je tam asi tak 10s, všechno to jsou nakreslené papírové figurky přilepené ke špejlím a v reálném čase se s nimi hýbalo před kamerou.
Jaké to pro vás mělo výhody a nevýhody? Chtěli jste zaujmout jinakostí?
O tom, že to zaujme jinakostí, jsem ani nepřemýšlel, prostě jsem se chtěl zúčastnit a tohle pro mě bylo snadné řešení problémů s nedostatkem herců. Já sám si před kameru netroufám. Už v roce 2017 jsme si to trochu zkusili, protože hlavní hrdina našeho filmu 250g strachu 2 byla loutka oživlého másla - tenkrát jsme dostali i cenu za použitou rekvizitu „máslo“. Vzali jsme máslo, dali ho na vlasec a prostě jsme s ním skákali po scéně. Velká výhoda tohoto točení je, že vše můžete víceméně udělat na jednom místě. Všechny scény jsme si postavili v jednom ateliéru doslova na jednom stole. Nejste nijak omezeni v tom, co můžete nakreslit. Nemusíte shánět rekvizity, prostě si je nakreslíte.
O tom, že to zaujme jinakostí, jsem ani nepřemýšlel, prostě jsem se chtěl zúčastnit a tohle pro mě bylo snadné řešení problémů s nedostatkem herců. Já sám si před kameru netroufám. Už v roce 2017 jsme si to trochu zkusili, protože hlavní hrdina našeho filmu 250g strachu 2 byla loutka oživlého másla - tenkrát jsme dostali i cenu za použitou rekvizitu „máslo“. Vzali jsme máslo, dali ho na vlasec a prostě jsme s ním skákali po scéně. Velká výhoda tohoto točení je, že vše můžete víceméně udělat na jednom místě. Všechny scény jsme si postavili v jednom ateliéru doslova na jednom stole. Nejste nijak omezeni v tom, co můžete nakreslit. Nemusíte shánět rekvizity, prostě si je nakreslíte.
Nevýhoda je, že hodně času strávíte kreslením a vystřihováním, a potom musíte točit na první dobrou, abyste to stihli. Samozřejmě trochu hraje roli i téma, jaké jsme si vylosovali. Film noir si prostě říká o trochu nadsázky, o trochu odlehčení a parodie. Černobílá detektivka loutky snese. Pořád si ale myslím, že to, jak to dopadlo, je takový malý zázrak. V jiných týmech je třeba víc jak deset lidí, my jsme byli čtyři, plus kamarádka Lenka Mohelníková na telefonu, která nakonec dělala design titulků. Natáčení jsme přitom absolvovali jen tři - já, Alena Hušková a Pavla Dudová. Holky stříhaly loutky jak o život a já vykreslil dvě fixy.
S filmem Den pod psa jste vyhrál nejen loňskou pražskou "čtyřicet osmičku", ale též 2 ceny v rámci mezinárodního finále 48 Hour Film Projectu pořádaného v Orlandu. Co to pro vás znamená a jak to ovlivnilo vaši budoucí práci?
Upřímně, v podstatě mě to profesně nijak neovlivnilo. V pondělí jsem zase šel do práce. Osobně z toho ale mám obrovskou radost. Pro sebe jsem si řekl, že dělám přeci jen něco dobře. Diplom a plaketu mám hrdě nad počítačem na zdi, takže kdykoliv se posunu od stolu, tak se kochám tou krásou. Měl jsem velké plány, které trochu narazily na moji lenost. Ale určitě chci v budoucnu udělat něco podle sebe. Ty dvě ceny z Orlanda mě strašně překvapily, to jsem opravdu nečekal. Pro upřesnění dostali jsme cenu za grafiku a efekty. Za ty efekty vděčím Tomáši Hájkovi, strašně si máknul, aby to mělo ten správný filmový look, to správné zrno. Co mě ale mrzí je to, že jsem tam nemohl být osobně, muselo to být super. Letos je ale finále v Rotterdamu, což je trochu blíž…
Upřímně, v podstatě mě to profesně nijak neovlivnilo. V pondělí jsem zase šel do práce. Osobně z toho ale mám obrovskou radost. Pro sebe jsem si řekl, že dělám přeci jen něco dobře. Diplom a plaketu mám hrdě nad počítačem na zdi, takže kdykoliv se posunu od stolu, tak se kochám tou krásou. Měl jsem velké plány, které trochu narazily na moji lenost. Ale určitě chci v budoucnu udělat něco podle sebe. Ty dvě ceny z Orlanda mě strašně překvapily, to jsem opravdu nečekal. Pro upřesnění dostali jsme cenu za grafiku a efekty. Za ty efekty vděčím Tomáši Hájkovi, strašně si máknul, aby to mělo ten správný filmový look, to správné zrno. Co mě ale mrzí je to, že jsem tam nemohl být osobně, muselo to být super. Letos je ale finále v Rotterdamu, což je trochu blíž…
Jste soutěži věrný, tj. budete soutěžit i tentokrát?
Letos to nějak nestíhám, nějak se u mě netrefil termín, ale třeba příští rok, kdo ví. Vyhrát 48h jsem chtěl už asi tak od roku 2013, kdy jsem o téhle akci slyšel poprvé. Prvně jsme se účastnili v roce 2014, náš první film na 48h byl zajímavý hlavně obsazením Milana Peroutky, který se od té doby stal hodně populárním.
Letos to nějak nestíhám, nějak se u mě netrefil termín, ale třeba příští rok, kdo ví. Vyhrát 48h jsem chtěl už asi tak od roku 2013, kdy jsem o téhle akci slyšel poprvé. Prvně jsme se účastnili v roce 2014, náš první film na 48h byl zajímavý hlavně obsazením Milana Peroutky, který se od té doby stal hodně populárním.
Svěříte se s výraznými zážitky z realizace filmu? Zajímavost, nejlepší, nejhorší, nejvtipnější zážitek?
Odevzdání jsme stihli asi tak 15 minut před koncem. Naše klasické rozložení je pátek vymyslet, sobota natočit a neděle postprodukce, tam se to vždycky zasekne. Největší předností byl náš vylosovaný žánr, film noir přece musí být černobílý, takže jsme to i černobíle rovnou točili na nějaký přednastavený formát ve foťáku. Takže jsem nemusel nic kreslit barevně a rovnou jsem viděl i jak který stín funguje bez nějaké obrazové postprodukce. Díky tomu, že kulisy byly z papíru a asi tak v měřítku 1:1000 k reálné místnosti, mohli jsme si svítit i třeba mobilem a jednou lampičkou. Přiznám se, že po roce už si úplně nevzpomínám, jestli byl nějaký větší zádrhel, ale asi ne. Všechno šlo pěkně rychle a ve tři ráno jsme v sobotu končili úplně vyčerpaní, ale stihli jsme se i vyspat. Samozřejmě že tam je několik chyb, občas je vidět tyčka, co podpírá loutku, nebo někdy vrazí něco do stěny a ta se zatřese, ale na opravy nebyl čas. Den pod psa jsme dokonce točili víceméně chronologicky, protože jsme vždycky každou scénu po dotočení museli zbourat a postavit z toho další. Vtipné bylo i to, že jsem zapomněl časový limit pro film, který měl být minimálně 4 minuty, takže po finálním střihu jsem trochu zpanikařil, naštěstí to mělo cca 4:20. Velká debata byla i o voiceoveru, přeci jen každý film noir hrdina vede zajímavé vnitřní monology, ale jak říkám, nebyl čas a já mám hrozný hlas.
Odevzdání jsme stihli asi tak 15 minut před koncem. Naše klasické rozložení je pátek vymyslet, sobota natočit a neděle postprodukce, tam se to vždycky zasekne. Největší předností byl náš vylosovaný žánr, film noir přece musí být černobílý, takže jsme to i černobíle rovnou točili na nějaký přednastavený formát ve foťáku. Takže jsem nemusel nic kreslit barevně a rovnou jsem viděl i jak který stín funguje bez nějaké obrazové postprodukce. Díky tomu, že kulisy byly z papíru a asi tak v měřítku 1:1000 k reálné místnosti, mohli jsme si svítit i třeba mobilem a jednou lampičkou. Přiznám se, že po roce už si úplně nevzpomínám, jestli byl nějaký větší zádrhel, ale asi ne. Všechno šlo pěkně rychle a ve tři ráno jsme v sobotu končili úplně vyčerpaní, ale stihli jsme se i vyspat. Samozřejmě že tam je několik chyb, občas je vidět tyčka, co podpírá loutku, nebo někdy vrazí něco do stěny a ta se zatřese, ale na opravy nebyl čas. Den pod psa jsme dokonce točili víceméně chronologicky, protože jsme vždycky každou scénu po dotočení museli zbourat a postavit z toho další. Vtipné bylo i to, že jsem zapomněl časový limit pro film, který měl být minimálně 4 minuty, takže po finálním střihu jsem trochu zpanikařil, naštěstí to mělo cca 4:20. Velká debata byla i o voiceoveru, přeci jen každý film noir hrdina vede zajímavé vnitřní monology, ale jak říkám, nebyl čas a já mám hrozný hlas.
Co byste poradil filmařům, kteří se do soutěže hlásí a nejsou si jisti?
Jděte do toho. I bez herců, i bez přípravy, prostě si to užijte. Samozřejmě kamera, nějaká ta technika a trochu toho filmařského umu je nutnost, ale ten stres a omezení probouzí kreativitu. Pro mě je i dobré psát scénář v kolektivu, pěkně v hospodě u piva, prostě si to užívat od začátku. Doporučuju také nepodcenit postprodukci, první film jsme nestihli odevzdat, druhý jsme zase odevzdali jako první a náš poslední těsně před koncem. V neposlední řadě si udělejte storyboard, nemusí být krásný, ale měl by být funkční. Důležité je přemýšlet už při psaní nad tím, jak na sebe budou záběry navazovat, jak a kde se bude která scéna točit, kde bude střih, kdo kam půjde... Den pod psa jsme celý natočili přesně podle storyboardu. Úplně záběr po záběru. Letos taky doufám, že někdo použije některou z významných akcí, které se tento víkend v Praze budou konat, jako nějakou součást svého filmu. A jsem zvědavý, jestli letos nebude nějaký film s loutkou v hlavní roli.
Jděte do toho. I bez herců, i bez přípravy, prostě si to užijte. Samozřejmě kamera, nějaká ta technika a trochu toho filmařského umu je nutnost, ale ten stres a omezení probouzí kreativitu. Pro mě je i dobré psát scénář v kolektivu, pěkně v hospodě u piva, prostě si to užívat od začátku. Doporučuju také nepodcenit postprodukci, první film jsme nestihli odevzdat, druhý jsme zase odevzdali jako první a náš poslední těsně před koncem. V neposlední řadě si udělejte storyboard, nemusí být krásný, ale měl by být funkční. Důležité je přemýšlet už při psaní nad tím, jak na sebe budou záběry navazovat, jak a kde se bude která scéna točit, kde bude střih, kdo kam půjde... Den pod psa jsme celý natočili přesně podle storyboardu. Úplně záběr po záběru. Letos taky doufám, že někdo použije některou z významných akcí, které se tento víkend v Praze budou konat, jako nějakou součást svého filmu. A jsem zvědavý, jestli letos nebude nějaký film s loutkou v hlavní roli.
Noví organizátoři pražské části "čtyřicet osmičky" říkají, že má tento formát filmařské soutěže nebývalý potenciál. Myslíte si to také?
To hodně záleží na tom, kdo se přihlásí. Ty roky zpět jsem viděl profesionální filmy, plné záběrů z dronů, hereckých hvězd a efektů na špičkové úrovni. Prostě dobré krátké filmy s festivalovým potenciálem. Ale taky amatérské filmy, filmy s chybami, filmy s neherci, filmy, které jsou zatraceně vtipné, někdy i nechtěně. Pro mě to bylo vždycky o zábavě z tvorby a tu někdy z ostatních filmů úplně necítím, občas ta profesionální rutina převládne. Ale myslím si, že každý, kdo zvládne za 48h natočit film, je frajer. V loňském roce si nejvíce pamatuji nádherný první záběr jednoho filmu o Praze budoucnosti, kamera letí nad městem, které vypadá trochu jako z Blade Runnera a krátký film, kde hlavní roli detektiva řešícího vraždu hrál Slávek Boura. (Prosím dejte toho Bouru někdo na youtube!) A právě tenhle mix se mně osobně na téhle akci líbí nejvíc. Tahle kvalita s „brakem“, náš předloňský film je totální brak, nemluvě o vraždícím banánu z Brna, je v kině plném lidí super zábava. To je potom zážitek pro diváky i pro tvůrce samotné. Kam se to v dalších letech posune nebo dostane, to nevím, ale pro mě osobně je 48h prostě vzít si pár kamarádů a zablbnout si o víkendu s kamerou. Tak, jak to mnozí z nás dělali už před desítkami let na základní škole.
To hodně záleží na tom, kdo se přihlásí. Ty roky zpět jsem viděl profesionální filmy, plné záběrů z dronů, hereckých hvězd a efektů na špičkové úrovni. Prostě dobré krátké filmy s festivalovým potenciálem. Ale taky amatérské filmy, filmy s chybami, filmy s neherci, filmy, které jsou zatraceně vtipné, někdy i nechtěně. Pro mě to bylo vždycky o zábavě z tvorby a tu někdy z ostatních filmů úplně necítím, občas ta profesionální rutina převládne. Ale myslím si, že každý, kdo zvládne za 48h natočit film, je frajer. V loňském roce si nejvíce pamatuji nádherný první záběr jednoho filmu o Praze budoucnosti, kamera letí nad městem, které vypadá trochu jako z Blade Runnera a krátký film, kde hlavní roli detektiva řešícího vraždu hrál Slávek Boura. (Prosím dejte toho Bouru někdo na youtube!) A právě tenhle mix se mně osobně na téhle akci líbí nejvíc. Tahle kvalita s „brakem“, náš předloňský film je totální brak, nemluvě o vraždícím banánu z Brna, je v kině plném lidí super zábava. To je potom zážitek pro diváky i pro tvůrce samotné. Kam se to v dalších letech posune nebo dostane, to nevím, ale pro mě osobně je 48h prostě vzít si pár kamarádů a zablbnout si o víkendu s kamerou. Tak, jak to mnozí z nás dělali už před desítkami let na základní škole.
