Byli si tak blízko, až se navždy rozešli. Do českých kin míří ceněné drama talentovaného belgického režiséra

Léo (Eden Dambrine) vyrůstá na květinové farmě spolu se svým starším bratrem, odkud před prací utíká za jedináčkem Rémim (Gustav De Waele), introvertním chlapcem hrajícím na hoboj. Je bezstarostné léto v současném Vlámsku přející vycházkám do přírody. Léo často přespává u Rémiho a jeho matky Nathalie (Léa Drucker), která ho vždy vítá s otevřenou náručí.

Léo a Rémi dospívají do puberty a s příchodem nového školního roku jsou vystavení zvídavým dotazům spolužaček a spolužáků, zda je nepojí něco víc než jen kamarádství. Rémi se stahuje do sebe, povídá si převážně s dívkami, zatímco Léo začíná hrát lední hokej a přátelit se s jinými chlapci. Blízké pouto mezi Rémim a Léem povoluje, až se životy obou přátel dramaticky rozdělí.

Režisér a scenárista Lukas Dhont zaujal už svým debutem z roku 2018 Dívka pojednávajícím o mladé transženě, která se stane baletkou. Snímek si z festivalu v Cannes odnesl ceny Un certain regard a Zlatá kamera, na Evropských filmových cenách režisér uspěl v kategorii Objev roku. Dhontova novinka Blízko je na rozdíl od Dívky méně přímočará a spíš než příběhovou linii sleduje chování a prožitky dvojice chlapců, jejichž vztah se během několika málo měsíců výjimečně vyhrocuje.

Lukas Dhont obsadil do hlavních rolí mimořádné debutanty, kteří spíš než slovem vládnou mimikou a řečí těla. Gustav De Waele je coby Rémi plachý a zranitelný, v návalu bezradnosti ale dokáže i vybuchnout. Eden Dambrine hrající Léona má podmanivý výraz, pod nímž se skrývá sklon k rošťárnám a fantazírování. Když trpí, nakládá si víc, než je zdrávo, což dokládají například scény z hokejového tréninku nebo z práce na farmě, k níž se nakonec odhodlá.

Režisérovi se v tomto melodramatu podařilo vystihnout zlomové období v životech obou chlapců, kterým končí bezstarostné dětství, začínají zkoumat tělesnost a povahu svého vztahu, jejich prožívání a mysl zvážní. Ačkoli od prázdnin do začátku nového roku uplyne jen pár týdnů, oba se významně mění fyzicky i emocionálně. Kamera je snímá jak v detailu, tak z dálky, v pohybu pomocí steadycamu a jízd, i v hlubokém usebrání.

Poklidně plynoucí tempo doplňuje lyrická hudba klasického ražení a poetické záběry na květinovou farmu a přírodu, bytové interiéry či záběry z hokejových utkání. Estetika je místy na hranici kýče, ale nikdy ji nepřekročí a odráží emoce ústředních postav, které si idealizují svět a řadu okamžiků by si přáli navždycky zmrazit, uchovat ve vzpomínkách. Navíc je občerstvující sledovat artový snímek, který ve svém vizuálním pojetí hraje pozitivními barvami, ačkoli hrdinové řeší řadu životních těžkostí.

Co by se filmu dalo vytknout, je občasné příliš dospělé chování titulních postav, kterým je ve snímku pouhých dvanáct či třináct let. Dhontovi se nicméně podařilo upozornit na zlomové okamžiky v životech dospívajících, jejichž emocionalita je živelná, vrtkavá a není radno ji podceňovat či zlehčovat. Autor vše podal civilní, uvěřitelnou formou blížící se observačnímu dokumentu, přístupnost snímku od 12 let navíc vybízí k návštěvě kina i ty, kterých se týká nejvíc. Režisér jim jde svým přístupem upřímně naproti.

Jeden z nejoblíbenějších vánočních filmů obsahuje devět hlavních příběhů. Každý je problematický trochu jiným způsobem. Tento videorozbor neberte jako projev nenávisti, ale spíš jako pobavené pozorování věcí, co jsou pod povrchem.