Herecký Drákula se narodil před 140 lety. Proslavil se v největší hororové klasice 30. let a končil v nejhorším filmu všech dob

Bela Lugosi se narodil jako Béla Ferenc Dezső Blaskó 20. října 1882 ve městě Lugos na území dnešního Rumunska a tehdejšího Uherského království. Už ve dvanácti letech utekl z domova a střídal různá manuální zaměstnání, načež se roku 1902 poprvé uchytil u divadla. Tehdy také přijal příjmení Lugosi jako uctění svého rodného města. Od provinčních vystoupení přesedlal až do národního divadla v Budapešti, kde působil v letech 1913 až 1919.

Jako mnoho jeho vrstevníků si musel také Lugosi splnit vojenské povinnosti a za Rakousko-Uherska bojoval na ruské frontě, kde utrpěl několik zranění. Ačkoli dosáhl hodnosti poručíka a obdržel čestná armádní vyznamenání, po neúspěšném komunistickém povstání v Maďarsku, jehož byl aktivní součástí, z rodné země raději uprchl. Roku 1921 vedly jeho kroky nejprve do Vídně a do Berlína, kde získal role v německých němých filmech. Posléze ale odjel do Spojených států a usadil se nejprve v New Orleans a následně v New Yorku.

Americký filmový debut si připsal v dramatu The Silent Command z roku 1923. V zapomenutém propagandistickém snímku se zhostil úlohy zahraničního sabotéra, jenž hodlá zničit panamský průplav. Němému projektu samozřejmě neškodila hercova omezená znalost angličtiny a Lugosi vynikal svou zastrašujícím fyzickým vzhledem, což později využil i ve svých nejslavnějších rolích.

Jakožto špatně hovořící Evropan často sbíral menší záporné role, ovšem toto stigma se mu bohatě splatilo už roku 1927. Tehdy jej oslovili s nabídkou na ztvárnění hraběte Drákuly v broadwayské adaptaci, z níž se vyklubal fenomenální úspěch. Šlo o první výrazné a kriticky skvěle přijímané zpracování románu Brama Stokera, které stálo na hercově přesvědčivé transformaci a upoutalo pozornost studia Universal Pictures. Filmovou verzi chystal režisér Tod Browning (Zrůdy) a o titulní roli měl pochopitelně velký zájem Lugosi, jenž roku 1931 konečně přijal americké občanství.

Pro úlohu Drákuly se sice zvažovalo mnoho prominentních herců, ale Lugosi neměl konkurenci. S výškou 185 centimetrů, lámanou angličtinou a obličejem, v němž se snoubila šlechtická elegance s tajuplnou zlobou, měl herec všechny předpoklady pro filmové ztvárnění transylvánského upíra, jenž žije na odlehlém hradu. Z Draculy byl obrovský hit, který započal slavnou hororovou éru studia Universal a z Bely Lugosiho učinil možná nejžhavější hollywoodskou tvář své doby. Jeho zvláštní přednes textu a exotický rozsah, který tajemné postavě propůjčil, se mimo jiné odrazily také na počtu milostných dopisů, jichž prý herec od svých obdivovatelek dostával stovky.

Své hvězdné postavení, zkalené snad pouze nízkým honorářem v hodnotě tří a půl tisíce dolarů (film přitom zaznamenal rekordní profit 700 tisíc dolarů), mohl Lugosi ještě upevnit účastí v dalším ikonickém hororu Universalu. Informace se v této záležitosti sice rozcházejí, ale coby čerstvé senzaci údajně Lugosimu přistála na stole nabídka na ztvárnění Frankensteina, jehož chystal režisér Robert Florey ještě roku 1931. Jedna verze hovoří o tom, že herec tuto příležitost odmítl jako nevyhovující jeho požadavkům. „Bela to odmítl, protože nešlo o roli vyžadující verbální přednes. A navíc to zahrnovalo spoustu maskování. On byl špičkový divadelní herec a o něco takového nestál,“ poznamenala Sara Karloff, dcera herce Borise Karloffa, v rozhovoru sdíleném webem The Flickering Screen.

Frankensteina si nakonec zahrál právě Boris Karloff, a jelikož snímek v tržbách překonal Draculu, Lugosi svým odmítnutím přispěl ke zrodu svého velkého hereckého konkurenta. Jádro pudla zřejmě vězelo ve výměně režiséra. Robert Florey zamýšlel monstrum zbavit veškeré lidskosti, což Lugosimu nevyhovovalo. A nakonec s tím nesouhlasilo ani studio, neboť Floreyho nahradil James Whale, jenž do role polidštěného tragického hrdiny angažoval Karloffa. Lugosi si každopádně stál za tím, že z projektu vycouval, a dokonce nabídl verzi, podle níž objevil Karloffa právě on. „Carl Laemmle (šéf Universalu) mi řekl, že dá projektu zelenou, pokud pro tu roli najdu správného herce. Prohledal jsem různé agentury a nadhodil jsem Borise Karloffa… A takto se z něj stala velká hororová hvězda. Vlastně můj rival,“ vzpomínal Lugosi podle Flickering Screen.

Další (a pravděpodobnější) interpretace zákulisních událostí tvrdí, že Whale narazil na Karloffa sám během oběda ve studiové kantýně. Lugosi ostrouhal a s Robertem Floreym natočil roku 1932 mysteriózní horor Murders in the Rue Morgue, v němž ztvárnil šíleného lékaře, jenž provádí experimenty na unesených ženách. Tímto projektem Lugosi začal podléhat typecastingu a dostával nabídky výhradně na záporné role, které nesly jisté paralely s Drákulou.

Uškodila mu také neochota či neschopnost naučit se plynulé angličtině. „Chudák starý Bela… Nikdy se nenamáhal naučit náš jazyk. Měl problémy s řečí a stěží porozuměl jednotlivým větám,“ prohlásil na adresu kolegy Boris Karloff. Ten si s Lugosim nakonec zahrál hned v sedmi filmech a jejich počáteční nepřátelství rychle přerostlo v pozitivní kolegiální vztah. „Bela byl zpočátku podezíravý ohledně různých triků a toho, že mu ukradnu scény. Potom, když si uvědomil, že o takové nesmysly nestojím, jsme se spřátelili,“ cituje Karloffa web Flickering Screen.

Částečná zášť vůči „Frankensteinovi“ ale Lugosiho zřejmě sžírala, neboť Karloff se v průběhu třicátých let vyprofiloval jako úspěšnější z dvojice a dostával vyšší honoráře. Lugosiho dohnala pověst zoufajícího si herce, jenž bere každou nabídku, a studia jej záměrně podhodnocovala. Zbylé světlé stránky Lugosiho kariéry se ovšem pojí s Karloffem, s nímž zazářil ve filmech Černá kočka (1934), The Raven (1935), The Invisible Ray (1936), Frankensteinův syn (1939), You’ll Find Out (1940), Black Friday (1940) a Vykradač hrobů (1945).

Vedle toho si Lugosi zahrál také v Ninočce Ernsta Lubitsche, ale jinak jeho věhlas uvadal podobně jako chřadlo jeho zdraví. Ve čtyřicátých letech mu diagnostikovali chronický ischias a bolest mu tlumily opiáty, na nichž si vypěstoval závislost. Jeho pozdní profesní dráhu předeslala účast v hororové komedii Abbott and Costello Meet the Frankenstein z roku 1948, která si z něj i z jeho průlomové úlohy dělala legraci.

V padesátých letech už mohl Lugosi, jemuž život komplikovalo podlomené zdraví a strach z blížící se smrti, na lukrativní filmové nabídky zapomenout. Místo toho se nadchl pro entuziasmus jistého Edwarda D. Wooda juniora, známějšího jako Ed Wood. Nezávislý filmař si vypěstoval pověst nejhoršího režiséra v dějinách, za což vděčí právě trojici filmů, v nichž se objevil Lugosi.

První z nich byla nadčasová transkomedie Glen, nebo Glenda, v níž se transvestita převléká do ženských šatů a další muž se nechává přeoperovat na ženu. Druhý příspěvek do jejich portfolia nesl název Nevěsta monstra a spadal do boomu monster movies. Režisérský packal bez financí ale Lugosiho „utopil“ ve směšných kreacích, když sebou například musel házet na zemi a předstírat, že jej napadla gumová chobotnice.

Pomyslné a smutné vyvrcholení jejich spolupráce nastalo s filmem Plán 9 z vesmíru. Kultovní počin se honosí neoficiální nálepkou „nejhorší snímek všech dob“, avšak Lugosi v něm účinkuje jen krátce. Ed Wood s ním v jeho slavné upírské kápi pořídil několik testovacích záběrů na hřbitově, původně pro film The Ghoul Goes West. Po hercově smrti roku 1956 byly záběry použity pro Plán 9 a Lugosiho dále nahradil chiropraktik Woodovy manželky Tom Mason, ačkoli byl očividně vyšší než herec a obličej si musel zakrývat pláštěm.

Vztah Lugosiho a Wooda vtipně zachycuje snímek Tima Burtona Ed Wood, v němž si představitele Drákuly zahrál Martin Landau a za roli získal Oscara. Bela Lugosi zemřel 16. srpna 1956 na infarkt. Rok poté, co jej propustili z léčení proti drogové závislosti, kde herce dle biografie od Kitty Kelley navštívil sám Frank Sinatra. To vystihuje, jak váženou osobností Lugosi zůstával i v době, kdy opustil světla reflektorů. Herectví byl oddaný a pohřbili jej v kostýmu Drákuly, a to na popud jeho čtvrté manželky Lillian a jeho jediného potomka, syna Bely jr.

Šarmantní herec se oženil celkem pětkrát – naposledy přijal roku 1955 za svou choť o 37 let mladší Hope Lininger, která mu coby fanynka psala do nemocnice láskyplné dopisy. Stejně jako v mnoha ženských srdcích přetrval Lugosiho odkaz rovněž v populární kultuře. Ikonická scéna, kdy v Browningově filmu sejde po schodech a se silným přízvukem pronese „I am Dracula“, se dočkala nespočtu poct, parodií a napodobenin v televizní i filmové tvorbě. Podle mnohých svět ostatně dodnes nepoznal vhodnějšího představitele slavného upíra.

Jeho osoba rovněž inspirovala vzestup tzv. goth rockové hudební scény, když britská kapela Bauhaus roku 1979 vydala svůj debutový single Bela Lugosi’s Dead. Způsob, jakým Lugosi reálně vyobrazil Stokerova antihrdinu, tedy napomohl vytvoření gotické subkultury – a navzdory hercovým pozdějším záletům k Edu Woodovi by neměl být zapomenut.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.