Vinnetoua nezakázali. Český a německý bulvár hloupě lže

Existuje známé pravidlo, že když někdo šíří dezinformace, lži, hoaxy a bullshity, tak na to potřebuje vydávat minimum energie. Stačí chytlavý titulek, jeden skandální nebo emočně zabarvený citát, fotografie nebo fotomontáž, která naznačuje něco jiného, než je nakonec obsahem textu nebo citovaných zdrojů, a pak už se internetovou prérií šíří požár lidového naštvání velmi rychle a téměř ho nejde zastavit.

Dokud tedy nepřijde nějaká jiná fáma, která umožní, aby zase hořely jiné oblasti. Ano, lidé chtějí svou malou denní dávku nenávisti, možnosti se nad něčím pohoršit. Energie vynaložená na vyvrácení onoho bullshitu musí být vždy mnohonásobně větší a beztak nemá valný efekt. Už jenom to, že někdo musí ono podezření vyvracet, je přece samo podezřelé, velí logika ublíženého hejtu…

Takto se minulý týden „zakazoval Vinnetou v televizi“. Přestože ho nikdo nezakázal a zakázat nemohl. Stalo se pouze to, že německá veřejnoprávní televize ARD nechala už v roce 2020 vypršet vysílací práva na balík filmů s Vinnetouem a Old Shatterhandem. Důvodem bylo to, že se na ně dívalo čím dál méně lidí. Podle statistik to v 90. letech bylo kolem pěti milionů, v roce 2020 pouze něco málo přes milion. Vysílací práva na Vinnetoua a spol. ihned koupila jiná veřejnoprávní televize ZDF a sérii uvede v říjnu.

Jak se tedy mohlo stát, že se z něčeho takového, co se děje neustále, dva roky poté, v srpnu 2022, stane kauza v „kulturní válce“? Vytvoří se falešná spojitost mezi normálním nesouvisejícím procesem a procesem jiným. V srpnu měl totiž v německých kinech premiéru dětský dobrodružný snímek Mladý náčelník Vinnetou. Podle traileru jde o velmi průměrnou, lehce komediální podívanou, která měla slabé recenze a ani se na ni moc nechodí.

Nakladatelství Ravesburger k ní vydalo dětské knihy. A k těm už se vyjádřilo několik organizací, že není úplně v pořádku v roce 2022 vyprávět dětem před spaním stereotypy o „původních obyvatelích Ameriky“. (V angličtině k tomu existuje jednoslovné pojmenování „natives“ nebo „indigenous people“ – u nás nejlépe „domorodci“.)

Soukromé nakladatelství tyto nové knihy a deskovou hru stáhlo s omluvou, že se nechtělo nikoho dotknout a že si uvědomuje, že obraz domorodých obyvatel Ameriky zkresluje. Nestahují se původní knihy Karla Maye, ani se z obchodů nestahují DVD a bluray kolekce filmů z 60. let. Přesto, jako výraz paniky, byly tyto filmy najednou mezi nejprodávanějšími na německé verzi Amazonu.

Nebýt hloupých článků z bulváru Bild, nikoho by nenapadlo, že se děje cokoli zvláštního, a hlavně by se nevytvářela spojnice mezi „starými artefakty doby“, které nikdo nehodlá měnit nebo vymazat z historie, a novými, zbytečnými, hloupými díly, nad nimiž většina lidí jen protáčí panenky. Je vyloženě dezinformační svinstvo naznačovat, že „nejprve se stahují knihy a teď se k tomu přidává i televize“, když mezi televizními stanicemi dávno předtím pouze proběhl překup práv.

Mnohá česká média se však zachovala neseriózně panikářsky a alarmisticky a začala vypisovat černé scénáře o tom, „kam až novodobá cenzura povede“. Obvykle přitom zapojila různé verze argumentačního faulu „šikmou plochou“, tedy že z jedné drobnosti předvídají kaskádu katastrofálních následků, aniž by existovaly jakékoli důkazy, že by se to vůbec mohlo stát.

Dokonce i článek ČTK neseriózně a zavádějícím způsobem ke zprávě o nových knihách použil doprovodnou fotografii obálek starých knih, a to v českém vydání, čímž falešně sugeroval, že by se něco takového mohlo dít i u nás. (Víte jak? Zítra u vás klepe politicky korektní gestapo, vytáhne vám knížky z poličky, spálí je a vás pošle do koncentráku.)

Je pravda, že v Německu se vede dlouhodobá debata o tom, jak se k mayovkám ze 60. let stavět a ostatně jak chápat samotné původní dílo Karla Maye. Není pochyb o tom, že jsou to díla naplněná mírovým étosem, který vyzývá k tomu, aby se lidé mezi sebou spojili a nebojovali. A pokrevní bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem má smazat všechny etnické a kulturní bariéry, ukončit rasismus a kolonialismus. To, že se filmy natáčely v široké koprodukci západních a východních zemí, tehdy znamenalo podobné politické gesto. Pro nás v Československu šlo navíc o náhražkovité „westerny“, protože ty americké se v kinech příliš neuváděly.

Jenomže pořád tu zůstává i fakt, že Karel May sice kulturu domorodých národů znal z tehdejších (nepřesných) vědeckých pramenů, ale především historicky je jeho popis doby mimo asi o 40-50 let a filmaři si ji upravili do ještě většího kýče. (Schválně si to můžete srovnat.) Stejně tu zůstává schéma „bílého zachránce“, ať už je jím Old Shatterhand a různí armádní důstojníci, kteří pomáhají „těm hodným indiánům“ proti „banditům a zlým indiánům“, nebo postava duchovního učitele Klekího Petry, což je původem Němec, který Apače učí o křesťansky pojatém bohu. To je, samozřejmě, taky druh kolonialismu, byť ne vraždícího a zotročujícího, ale duchovního. Na Divoký západ se díváme pohledem „osvícených bílých Němců“.

Můžeme si stokrát říkat, že příběhy s Vinnetouem jsou „klukovská dobrodružství“ a „romantické fikce“. Ale tyto fikce mají vliv na to, že si naprostá většina lidí v zemích, kde se tyto filmy hrají desítky let, představují původní domorodé kultury velmi mylně.

Nejenom, že nám uniká rozměr celé genocidy (12 milionů zavražděných a přes 100 milionů vedlejších obětí, co zemřely na infekční nemoci; vyvlastnění půdy, sterilizace domorodých žen, převýchova domorodých dětí, omezení volebních práv domorodců atd.), ale hlavně jako bychom ani nechtěli vidět a slyšet příběhy těch, o nichž mayovky mají být. A nejde zdaleka jen o to, že se v češtině zavádějícím způsobem používají výrazy „howgh“ nebo „squaw“. (Howg není univerzální způsob, jakým domorodci ukončovali hovor, a squaw v převažujícím způsobu použití neznamená „žena“, ale spíše „coura“.)

A v tuto chvíli přijde opět Bild a u nás Novinky.cz a vytáhnou výroky „německého indiána Roberta Alana Packarda“, který v jednom natočeném videu říká: „Jsem na straně Vinnetoua, jeho příběhy naprosto podporuji a jsem dost naštvaný, že se ho pokoušejí jakoby vygumovat. Vůbec se necítím být jím diskriminovaný. Nevidím ve Vinnetouovi nic diskriminujícího nebo dokonce rasistického. Upřímně, nikdy jsem nepotkal v Americe jediného indiána, který by mluvil německy. Dokonce nikdy ani o Vinnetouovi nebo Karlu Mayovi neslyšeli.“

Tímto měl Robert Alan Packard dát na frak všem aktivistům a ukázat, co si myslí „opravdoví indiáni“. Jenomže právě toto uvažování je nesmyslné. Robert Alan Packard je prostě jen jedním „indiánem“, nemá co mluvit za ostatní a nemá být používaný jako jejich příklad a zástupce. V německých médiích najdete naopak vyjádření jiných „německých indiánů“, kteří k Vinnetouovi přistupují kritičtěji.

Ne nenávistně, nevolají po cenzuře, jen upozorňují, že žít jako „potomci původních obyvatel Ameriky“ v zemi, která chápe „indiány“ čistě „mayovsky“, je problém. Často se i oni museli probouzet z deziluze, když začali objevovat svou kulturu a byli zmatení, že neodpovídala obrazům z mayovek. V jednom z rozhovorů si pak zpovídaný naplno uvědomuje, že nikdo nemá právo prezentovat se jako mluvčí 574 národů, kmenů či komunit amerických domorodců.

Vzít Roberta Alana Packarda jako mluvčího „indiánů“ je samo o sobě příkladem jednoho druhu rasistického chování – tokenismu. Jeden zástupce za celou nesmírně různorodou skupinu říká, že „on“ (a tedy potenciálně všichni jemu nějak podobní) se cítí být na „straně Vinnetoua“. Když promluví jeden, myslí si to snad všichni nebo většina?

Mimochodem, ani tento výraz nedává moc smysl – co to znamená „být na straně Vinnetoua“? Fiktivní postavy, která patři ke kmeni Apačů, když Packard je Sioux? Je na straně Vinnetoua jako postavy, která je přítelem Old Shatterhanda? Ale kdo by nebyl, když je to kladný hrdina?

Je na straně Karla Maye, který si na fiktivních příbězích z Divokého západu vybudoval výnosný byznys? A není to spíš tak, že sám Robert Alan Packard jako výtvarný umělec a herec má vybudovaný byznys na tom, že „hraje pro ostatní stereotypního indiána“? Vždyť prodává různé artefakty a hraje v komediích a parodiích jako Mannitouova bota nebo Tenkrát v zemi indiánů. (A podílel se i na nové verzi Vinnetoua v roce 2016.)

Voné zmatené a povrchní reportáži Bildudalší zpovídaní potomci původních obyvatel Ameriky, co žijí v Německu, představují lidi, již hrají ve westernových road show. Oni nám jen předvádějí to, co my chceme vidět, jsou svou obživou existenčně spjatí s fiktivními rolemi. Proč by měli chtít najednou být skutečnými současnými domorodci, kteří už se snaží o integraci a objevování autentických kořenů, jež nejsou tak líbivě atraktivní? Tím by přišli o svou výjimečnost.Oni musí potupně hrát předem přidělené klišé.

Je mimochodem zajímavé, že „američtí domorodci“ zůstávali po druhé světové válce v Německu. Přijeli sem jako vojáci porazit nacismus, ale domů se vrátit nechtěli, protože věděli, že se k nim režim v USA bude chovat fašističtěji. Je to fascinující dějinný paradox, který ale bohužel přináší mnohé zmatky v komunikaci, jak ukazuje právě případ Roberta Alana Packarda.

Není v možnostech tohoto textu provést hloubkovou investigaci, ale Robert Alan Packard je velmi podivná figura. V roce 2014 byl spojený s kauzou, kdy byl odsouzen za hajlování, což je v případě „amerického domorodce“ kuriózní. Jeho obhajoba spočívala v tom, že jej údajně jeho němečtí bílí kolegové z uměleckého ateliéru nutili pít alkohol, různě ho šikanovali, a dokonce mu prý zničili jeho oltář, kde se denně modlil, takže před nimi zahajloval a křičel na ně, že jsou „náckové“.

Nepříjemné na celé kauze je, že kromě Packardova odsouzení nelze žádnou z těchto informací ověřit. Všechny zmínky o něm pocházejí z různých obskurních webů, které nemají mediální prestiž, a veškeré zprávy psané o Packardovi v češtině pocházejí z vyloženě dezinformačních webů, které se specializují právě na takovéto démonizující články. (Můžete se pustit do soukromého googlení zdrojů.)

Sama informace, že „hluboce duchovnímu domorodci“ násilně zničí jeho oltář němečtí bílí liberálové z uměleckých kruhů, zní velmi nevěrohodně. Stejní lidé by asi souhlasili s tím, že mayovky jsou historicky překonaná záležitost, v nichž je obsažený onen milý, ale paternalistický rasismus „my, běloši, budeme za vás vyprávět vaše příběhy“. A titíž lidé budou jednoho z těch, kteří nemohou vyprávět svůj příběh, diskriminovat a šikanovat? Vzhledem k tomu, jak málo lze o této kauze najít, a vzhledem k tomu, že je podávaná tak nelogicky a jednostranně, je na místě největší opatrnost a skepse.

Robert Alan Packard může mít jistě pohnuté životní osudy a nejspíš musel mnohokrát v životě přemýšlet o tom, jak mu jeho kulturní identita škodí, nebo naopak pomáhá. Stavět ho ale jako příklad diskriminace „pravého hlasu indiánů“ nebo „zdravého rozumu“ nejde. Je jen jedním z mnoha hlasů, které zmnožují chaos v dnešním světě. A kauza s nezakázanými filmy s Vinnetouem odhalila, jak snadno věříme jakýmkoli zprávám o „nové cenzuře“, protože touha po spravedlivém hněvu musí být stále krmena. A jak říká staré indiánské přísloví, které jsem si vymyslel, záleží na tom, jakého z těch dvou vlků ve vás krmíte.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.