„Chovej se jako dáma, šukej jako děvka.“ Krásky z Dubaje chtějí bojovat proti obchodování s bílým masem, ale dělají medvědí službu sex work

Film Krásky z Dubaje, který má být jakousi rádoby feministickou kritikou této události, je totiž velmi rozporuplný a v mnohém si protiřečí. Zjevně stál spoustu peněz (zlatem se to tam jen blejská) a dá se na něj pohodlně dívat (po formální stránce je vcelku vyvedený).

Ale během dvou a půl hodiny vás bude fackovat scenáristické neumětelství, špatné vypravěčství a především pochybné poselství, které se snaží předat. (A také rušivý český dabing, protože film je u nás distribuovaný pouze v této formě.) Nejproblematičtější je to, že režisérka zjevně tak úplně neví, co si o tomto příběhu na motivy skutečných událostí myslet. Nejenže tedy nedrží argumentační linku, ale klade také špatné otázky, na něž vyprávěním hledá odpovědi.

Sadowska přitom dlouhodobě sleduje téma postavení žen ve společnosti na příkladu polské kultury. V minulosti natočila například Den žen, drama o matce samoživitelce ve středním věku, jejíž nová pracovní příležitost se promění v noční můru, nebo komediální biopic o sexuoložce éry komunistického Polska Michalině Wisloskiej. Témata si tedy vybírá podnětná a zajímavá, nicméně to samo o sobě nestačí.

Příběh vypráví mladičká Emi (Paulina Galazka) z menšího polského města, která „hledá své štěstí“. Účastní se soutěže miss, kde se seznámí s vlivným politikem a také Dorotou (Katarzyna Figura), která nabízí svou dceru Mariannu (Katarzyna Sawczuk), někdejší královnu krásy.

Začne pracovat jako „luxusní společnice“ a seznámí se se Samem, který najímá krásné ženy pro členy královské rodiny z Dubaje. Verbuje proto modelky, zpěvačky či herečky z Polska, jež se mají účastnit přepychových párty na jachtách či v palácích, kde mají sice poskytovat sex neznámým mužům, ale Emi jim neříká zdaleka všechno, co je může potkat. Situace se zkomplikuje, když se Sam zamiluje do Emi a Emi do Barteka, muže z bohaté polské rodiny. O Emi se nakonec začne zajímat policie a její trest je několikanásobný...

Film má v podstatě dvě emoční roviny. Zhruba dvě třetiny ukazují nadšené, sexy oblečené krásky, které šňupou kokain, pijí alkohol, paří v klubech i na soukromých akcích. Až to vypadá, že vydělávat si poskytováním placených sexuálních služeb je vlastně pořádná zábava a spousta nekonečné rozkoše. Poslední třetina se zlomí a přicházejí důsledky, servírované školometským způsobem. Najednou se dozvídáme, že sex work může obnášet i ponížení, násilí, ztrátu všech blízkých a také třeba trest vyměřený soudem. Jak to tedy je? A je vůbec možné obojí takto oddělovat, aby bylo výsledkem důkladné poučení?

Feministické hnutí se v otázce sex work rozděluje do dvou hlavních názorových směrů. První se snaží legalizovat či dekriminalizovat placené sexuální služby s tím, že si ženy můžou samy zvolit, jestli si chtějí takto vydělávat. A pokud ano, mají mít zajištěné slušné podmínky a ochranu legislativy, aby si mohly vybrat svou klientelu, odmítnout některé praktiky a stanovit určitá pravidla včetně ochrany zdraví či možnosti domoci se svého výdělku. Zastánkyně sex work upozorňují na to, že možnost využít profesionálních sexuálních služeb má být dostupná těm, kteří ji zkrátka z nějakého důvodu chtějí vyhledat, včetně těch, kteří by jinak běžně partnerku nesehnali (například kvůli různým handicapům apod.).

Další myšlenkový proud sex work odmítá, protože ze své podstaty pouze pomáhá reprodukovat patriarchální strukturu, hodnoty a mocenské pozice, neboť vždy budou především muži požadovat placený sex od žen. Jejich privilegované postavení je přitom zvýhodňuje proti pracovnicím, které jsou postavené mimo zákon, ale jež by i v případě legalizace poskytování sexuálních služeb na úplatu neměly stejné postavení jako oni. Sex work pak tedy pomáhá udržovat patriarchát v chodu a nemůže v žádném případě stranit ženám, pouze je udržovat v podřízeném postavení.

Sadowska na třech místech ve filmu boří pomyslnou čtvrtou stěnu a nechá protagonistku, aby oslovila publikum. Poprvé hned na začátku vyprávění, když se ptá, za kolik by byly ženy ochotné poskytnout sex neznámému muži. A právě tahle otázka je lichá. Evidentně nejde o to, jakou částku by chtěly inkasovat za soulož, ale jakou cenu má pro ně jejich sebeúcta a vnitřní integrita. Není totiž sex jako sex. A právě sex workers to ví moc dobře, proto v mnoha zemích volají po nastolení práv a důsledném dohlížení jejich dodržování, aby mohly samy rozhodnout, co a za jakých podmínek jsou ochotné nabídnout. Argumentovat tím, že klienti mohou být bohatí, pohlední a dobří milenci či že si za jednu noc s nimi vyděláte na školné nebo na operaci pro nemocnou matku, je stejně zavádějící jako tvrdit, že interrupce by měla být legální především pro znásilněné ženy.

Ve filmu se několikrát opakuje smyšlené arabské přísloví, podle něhož z Polska pocházejí nejlepší ženy a koně. Vytváří se tak paralela mezi dvěma komoditami – tzv. ušlechtilými zvířaty a ženskými těly. To je samo o sobě problematické, nicméně v tomto – evidentně o něco lepším případě – však o ceně daného zboží mají ženy rozhodnout samy. Zárukou má být to, že se nikdo nemusí nic dozvědět o tom, co udělaly, a rozhodně jsou o něco svobodnější než dívky a ženy, které musí poskytovat sexuální služby pod hrozbou přísného trestu v cizích zemích a za nepřijatelných a nelidských podmínek.

Ale i to je jen relativní. Ženy nemají jasnou představu o tom, co všechno budou muset dělat a jak s nimi budou muži, kteří je platí, zacházet. Sadowska se to snaží ukázat na kontrastu „rozjuchané“ části filmu, kde se veskrze pařía směje, s poslední třetinou, kde je to jako na skluzavce. Ukazují se scény s genderově podmíněným násilím a znásilněním, bezmoc všech zapojených (bez ohledu na jejich vnitřní hierarchii) a následky, které budou muset nést. Včetně vyzrazení celého skandálu a veřejného ponížení. Nejkrajnější mez představuje sebevražda servírky Kamily, která na chvíli spadne z role „luxusní společnice“ do kategorie sexuální pracovnice, která bere všechny (i ty nejhorší) zakázky, což psychicky neunese.

Zarážející je, jak v celém filmu prakticky absentují erotické scény. Ano, hodně se v něm o sexu mluví, hodně se naznačuje, ukazují se spoře oděné ženy, které se umí patřičně nosit a kroutit, ale to je zhruba tak všechno. Jako kdyby režisérka zapomněla na to, co je to filmová řeč a že se jedná o audiovizuální dílo, kde je možné promlouvat i obrazem. Samozřejmě, že není nutné explicitně ukazovat vše, ale u filmu, který se vydává za opulentně erotický, zaráží právě ona chudost vyprávění obrazem. I krutá scéna znásilnění hlavní hrdinky zamrazí mnohem víc tím, jak jedna z mužských postav popisuje, co dělá, spíš než bychom to nějakým způsobem viděli. Polská trilogie 365 dní režisérky Barbary Bialowas a Tomasze Mandese, byť sama o sobě rovněž dost problematická, je v tomto ohledu mnohem odvážnější.

Byť je jasné, že se film zabývá jednou konkrétní kauzou, bohužel se dopouští stereotypního zobrazování arabských mužů. Objevují se v něm především tři členové královské rodiny, z nichž ten „slabší“ si se společnicemi povídá, vaří jim večeře a „miluje se s nimi“, takže se nemůže stát nástupcem vladaře. Jeho dva bratranci proti tomu se ženami zachází jako s onucemi a libují si v násilí, proto jsou úspěšní. Zmiňované stereotypní poukazování na to, že žena má v arabských zemích menší hodnotu než plemenný hřebec, je opět jenom nevhodná generalizace, která pomáhá zhoršovat kulturně vyhloubenou a politickými elitami posilovanou propast mezi Západem a Východem.

Jedna kamarádka, která pracovala v sexuálních službách, mi před časem vyprávěla o tom, jak početná arabská rodina dovezla do Česka nastávajícího ženicha, který byl ještě panic. Domluvený sňatek, kdy se snoubenci před obřadem viděli (a skutečně pouze viděli) jen párkrát, požadoval sexuální zdatnost od muže a panenství od nevěsty, což je nevýhodné (a hlavně dost neslučitelné) pro oba. Kamarádka se na pokoji s mladíkem dohodla, že před příbuznými potvrdí jeho sexuální výkon, takže mohli jít všichni společně slavit. A ženich se mohl sám rozhodnout, kdy a jakým způsobem bude mít s někým sex.

Nejsilnějším a nejfeminističtějším momentem celého díla je tak paradoxně výpověd Marianny na policii, když se žena diví tomu, proč jsou vlastně vyslýchané a popotahované pouze ženy. Proč se zákon neobrací na muže, kteří si za sex platí? Proč je netrestá za to, čeho se na ženách kvůli vlastnímu potěšení, rozptýlení nebo potřebě dominovat dopouštějí? Proč nejsou oni pranýřování minimálně stejně jako jejich placené „společnice“? To, že tato výtka zazní a skutečnost, že se na ni nikdo ani nepokusí odpovědět, je velmi výmluvné.

„Chovejte se jako dámy, ale šukejte jako děvky,“ to je opakované pravidlo zobrazených kuplířek, které rekrutují zmíněné luxusní společnice. Jenže jenom vyjadřuje to, co po nich jejich klienti chtějí. A krásně ilustruje, že ženy neprodávají pouze sexuální služby, ale i určitou grácii a část jejich identity, která k tomu tak nějak zdánlivě samovolně patří a která by měla být pouze jejich. A tady se ukazuje, že jakákoli částka, kterou někdo nabídne za něčí sebeúctu a sebevědomí, nemůže být nikdy dost velká. Ale na ceně za šukání se dohodnout můžete.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.