„Kdyby tu nebyla žena, udělám z tebe fašírku.“ Film roku s Penélope Cruz a Antoniem Banderasem si utahuje z celebrit, které se berou příliš vážně

Nový snímek argentinského dua Mariano Cohn, Gastón Duprat (Vážený občan) Film roku je ironizující a sarkastickou komedií s dramatickými prvky, který sám sebe shazuje už grafikou na plakátě, kde jeden z ikonických zlatých vavřínů padá k zemi. Mariano Cohn, Gastón Duprat a jejich scenáristický parťák Andrés Duprat si vzali na paškál pokřivený svět filmových celebrit a kinematografie jako takové. Ve svém téměř dvouhodinovém snímku nenechají na nikom nit suchou.

Bohatý podnikatel Humberto Suárez (José Luis Gómez) dostane nápad, jak si u veřejnosti vylepšit pověst. Zafinancuje vznik filmu, který se zapíše do dějin. Peněz má dost, míří vysoko, tudíž usiluje o to obsadit do něj ty nejlepší z nejlepších. Režírovat bude excentrická autorka Lola Cuevas (Penélope Cruz) podle knihy slavné novelistky, která pojednává o dvojici rozhádaných bratrů. Autoři si v samotném úvodu neodpustí scénku, v níž producent říká režisérce, že knihu, která má být předlohou, nečetl. A zcela vážně se ptá na to, o čem je (to je jedno, hlavně že to dostalo Nobelovku a využijeme to v PR materiálech k filmu, pozn. autora). Do hlavních rolí dvou rozhádaných bratrů se Cuevas rozhodne obsadit našlápnutého a namyšleného borce Félixe Rivera (Antonio Banderas) a herce klasické školy Ivána Torrese (Oscar Martínez).

Děj se následně odehrává téměř v jediném prostředí, v monumentální moderní budově, kde se režisérka s oběma titulními protagonisty chystá na herecké zkoušky. Rivera a Torres se od začátku zábavně oťukávají a špičkují. Namachrovaný Rivera přijíždí v supersporťáku, se superkočkou po boku. Starší Torres je tu sám, stepuje u trávníku a sleduje líbačku těch dvou. Každý z herců má naprosto rozdílné pracovní metody, charakter a přístup k herecké profesi, což se pro děj připravovaného filmu hodí. Bude na režisérce, aby oba muže usměrnila a přiměla pracovat pro společný cíl.

Lola Cuevas v podání Penelope Cruz zosobňuje zdánlivě sebejistou uměleckou autorku, která má ve všem jasno. Předně jí však jde o to, jak působí na své okolí. Diváka jistě zaujmou její svérázné pracovní metody, když například nad herce během důležité scény kvůli naléhavosti situace zavěsí obří balvan, na líbací scénu s herečkou, dcerou producenta, nachystá desítky mikrofonů, aby to bylo pořádně slyšet, v rámci zbavování se hereckého ega oběma protagonistům sešrotuje jejich filmové ceny. V zákulisí je nicméně Cuevas osamělá a není si jistá svou sexuální orientací. A publikum si občas neví rady s tím, co herci v rámci příprav na film a ve svých miniaturních mocenských bitvách jenom hrají.

A hrají výtečně. Antonio Banders zvládá svého sebejistého hereckého donchuána mimořádně uvěřitelně. Je radost dívat se na jeho komediální výstupy. Oscar Martínez zase zaujme ve vyhrocenějších situacích, kdy je mimo svou komfortní zónu, například když musí klít a pronášet mimořádně sprostá slova (viz ukázka níže). A Penélope Cruz to vše s mimořádným pobavením sleduje. Z její role je cítit požitkářství a místy i škodolibost, které se přenášejí na diváka.

Film roku se tematicky blíží Truffautově slavné Americké noci (1973), ta je nicméně výrazně výpravnější, vystupuje v ní o poznání více postav a je dějovější. Film roku si vystačí s jednotlivými epizodami, které spějí od přípravy scénáře k finální realizaci snímku (ta je nicméně výrazně obejita). Tempo není nijak výrazné, důležitější jsou dialogy a jedna vypjatější scéna před samotným finále (ale nebudu spoilerovat). Humor, ironie a cynismus z filmu výrazně netrčí, ale jsou jeho nedílnou, důležitou součástí. Kamera je statičtější, výraznou roli hraje prostředí rozsáhlé luxusní budovy, kde zaujmou třeba velké mramorové stěny nebo průhledy okny.

„Dejme si pozor, co se nám líbí,“ sděluje na samotném konci Filmu roku postava herečky Penélope Cruz v době, kdy je film po řadě peripetií dokončený a čeká se na premiéru. „Nelíbí se nám, čemu nerozumíme,“ dodává Oscar Martínez, čímž střílí do vlastních řad salónních intelektuálů, kteří sice mají naučené všechny definice a popisy uměleckých děl, ale když je někdo překvapí otázkou, na jejíž odpověď musí najít odpověď sami, jsou v koncích.

Autoři Filmu roku se vysmívají všem, co se berou příliš vážně. Namyšleným samoúčelným intelektuálům, frajírkům, kterým jde jen o slávu, peníze a nezávazný sex. A dokládají, že je občas zajímavější vidět herce mimo roli než v ní. Je v tom ale docela dost smutku, rmoucení a pravdy, která z fiktivního filmařského prostředí vyvěrá. Čemu věříme víc? Skutečnosti, nebo hercům? Nebo je otázka položená špatně a měla by spíš znít: „Čemu jsme ochotní uvěřit?“ To je možná důležitější než realita samotná.