Na českých lidových komediích o mužích a ženách nevadí lechtivost. Vadí, že nás poučují o nesmyslech

Romantické komedie jsou žánr pilovaný Hollywoodem více než devadesát let. Romantické příběhy tu byly i dříve, ale až rozvoj zvuku umožnil, že spolu postavy vedou plynulé rozhovory a nehází po sobě jen nyvé pohledy a občasné výkřiky v rámovaných mezititulcích. V Československu tradici jejich tvorby z 30. a 40. let přeťal po válce nástup komunistů k moci. Filmy, v nichž by šlo jenom o lásku dvou lidí, nebyly dlouho v kurzu, upřednostňovaly se kolektivní fresky. Mohly vznikat tragické milostné příběhy jako Romeo, Julie a tma, Adelheid nebo Petrolejové lampy.

Komedie o soukromých trablech měly být pojaté jako společenská fraška v Láskách jedné plavovlásky nebo v Utrpení mladého Boháčka, kde nešlo o to, aby na konci vznikl hezký pár. Mezi výjimky patřily snímky jako Léto s kovbojem a Svatební cesta do Jiljí, kde je o typicky lehkou zábavu, když si mladá žena vybírá mezi dvěma mladými muži nebo když separtneři poznávají ve vypjatých podmínkách. Marie Poledňáková natočila v roce 1976 Jak vytrhnout velrybě stoličku, ale v ní vychází z perspektivy malého kluka, který chce zpětně spárovat své rodiče. Další film Poledňákové, do hodně hlubokých vod zapomněnízapadlá Kotva u přívozu, kde je hlavní postavou emancipovaná televizní hlasatelka, se už mustru romantické komedie blíží nejvíce.

Rozhodně ale platí, že sériová výroba romantických komedií v Česku je záležitostí až posledních necelých dvou dekád. Co na tom, že tyto filmy jsou jen málokdy romantické, většinou spíš pragmaticky cynické. Co na tom, že v nich nepřevládá ženská perspektiva, ale perspektiva mužská – a to často i tehdy, pokud hlavní hrdinkou či hrdinkami mají být ženy. Píšou je totiž často šovinističtí muži jako Jiří Vejdělek (Ženy v pokušení, Muži v naději, Tátova volha) nebo Petr Kolečko (Přes prsty). Ženské postavy se pak chovají tak, jak by se to mužům líbilo, aby to s nimi měli snadné a nemuseli se sebou nic dělat.

Ne že by české romantické komedie, které psaly scenáristky, byly extra lepší z čistě komediálního hlediska. Ale u nich se neprojevuje deformace žen tak silně; jsou to spíš role, které ženy u sebe akceptují, i když můžou být jinak ponižující. Zatímco ženy z filmů jako Perfect Days, Všechno nebo nic, Bábovky nebo Matky ukazují, co všechno si musí nechat líbit, aby získaly partnera, ženy z filmů od Vejdělka a Kolečka v realitě prostě neexistují, jsou to jen konstrukty patřící možná do porna.

Pro tvůrce je snadné odmítnout veškerou kritiku s tím, že jde přece jen o zábavu a že lidem, co odmítají jejich filmy, vadí lechtivost a tělesnost. Asi je tedy vhodné říct, že v tomto problém není. České romantické filmy by klidně mohly být sexuálně otevřenější a klidně by v nich mohlo být ukázáno více tělesných pochodů, než se obvykle ukazuje. Možná bychom se tím konečně dostali na úroveň filmů z USA nebo Asie. Nesnesitelnost většiny těchto děl ale spočívá v tom, že nás ustavičně poučují o tom, co je správné, respektive jak se mají chovat „správní chlapi“ a „správné ženské“.

Třeba právě premiérovaná „komedie“ Po čem muži touží 2 stojí na tom, že se „psychoterapeutka“ Irena v podání Anny Polívkové promění vlivem kouzla dočasně v muže (Jiří Langmajer). Zatímco dřív jí byl dotírající soused Radim hraný Markem Taclíkem protivný, nyní od něj začne přijímat rady, jak být mužem. Z filmu se tedy nedozvíme po čem muži touží, ale zjistíme, že žena vlastně touží být víc mužem, než aby se stala znovu ženou. Soused sice může tvrdit, že být mužem není lehké, ale přitom se ukáže, že ano. Menší důraz na hygienu, menší omezování se v jídle, rozvalený posed u stolu i kdekoli jinde, potřeba, ba povinnost neustále prdět a plivat, moct víc pít a mluvit sprostě, zažívat pocity sounáležitosti a vítězství u fotbalu, nevařit, neprat, neuklízet, víc vydělávat…

Na filmu ale zaráží mnohem víc věcí. Radim například učí „Irenu“ (která za celou dobu nedostane ani mužské jméno a nikdo ji/ho přímo neosloví), jak muži chodí. Irena si totiž vyšlapuje jako vykroucená buzna (přesněji karikatura homosexuálního modela na molu), což je podtrženo i outfitem. V několika záběrech při této výuce přitom projdou kolem i další ženy, které se pohybují úplně normálně, zdaleka ne jako Irena. Když Irena napodobuje Radima, neuvolní se, ale začne křečovitě přehánět. Je to k popukání, pochopitelně. Tréninkových sekvencí je tu ostatně víc než v Rockym IV, chvílemi to vypadá, že film nemá vůbec žádný děj, ale jen střihové montáže.

Radim učí Irenu, jak sedět u stolu, protože chlap nejspíš fyzicky nedokáže přehodit nohu přes nohu, přestože tak vídáme spousty mužů v médiích denně. Radim bůhvíproč chce Ireně vysvětlit, že nemůže vypadat, chodit, sedět nebo pít ze sklenice jako buzík, protože „jinak ti dá brzo někdo přes držku“, byť sedí v pražské hipsterské kavárně, kam svým buranstvím naopak méně zapadá on. (Ostatně většinu času v exteriérech se pohybují v Karlíně, čtvrti, která patří k těm nejvíc „západním“ vůbec. Doslova chodí pořád dokola po dvou parcích, a to způsobem, jakým po nich kolem dokola nikdo nechodí, což můžu zodpovědně prohlásit, protože jeden vidím z okna svého bytu a přes druhý si chodím kupovat pečivo.)

Možná to má být celé výcvik připravující Irenu na to, až začne pracovat společně s Radimem na stavbě (pár set metrů od Karlína na Florenci), aby ji/ho nešikanovali ostatní dělníci. Irena se sice pořád chová jako totální buzna a kikina, ale dělníkům to prakticky nijak nevadí, nikdy na ni/něj nepoužijí jediné sprosté slovo, dokonce se ani nepohorší a nešikanují ji, když Irena dostane ve společné sprše erekci.

Nejsměšnější jim přijde, že Irena neumí házet lopatou (respektive není schopná uzvednout lopatu plnou písku), jak to samozřejmě nedokáže většina žen, a pak jim trochu vadí, že neumí hrát fotbal. Ale to nakonec (nejspíš během čtrnácti dní) ovládne dokonce líp než oni, kteří to dělají celý život. Problém má s nošením fošen, které drží horizontálně naširoko před tělem a vráží jimi do lešení, jako to jistě dělají všechny ženy, co kdy nosily prkna. Obvykle se to přitom děje jen psům, co nosí v tlamě klacek.

Těžko říct, co autoři scénáře Rudolf Havlík a Filip Oberfalcer zamýšleli, ale nedomyšleností a nezamýšlených důsledků má film mnoho. Proč má třeba Irena v mužském těle stále stejně malou sílu, jako když byla žena? Jak je možné, že se změně nikdo zásadně nediví a neřeší ji jako medicínský problém? Jak to, že týdny nechybí nikomu z rodiny, přátel a klientek, přestože má pořád stejný telefon a byt? Jak může Irena pracovat na stavbě a pobírat mzdu, když nemá doklady, které by odpovídaly jejímu genderu? Pokud má Irena erekci, nezkusí s tím dělat něco dalšího? Film je až podezřele cudný. Okřídlená věta z rozhovoru v DVTV o tom, že Jiří Langmajer „točí pořád nějaké poprcávání“, se tu nenaplňuje. Irena, která má být emancipovaná, se po změně v muže začne chovat mnohem stereotypněji jako pipina posedlá kosmetikou, což nesedí k jejímu původnímu charakteru.

Film vlastně dokazuje to, co říkají démonizovaná gender studies. Údajné mužské a ženské vlastnosti nejsou vrozené a dané, ale skoro všechno je naučené a do značné míry i vnucené. Tvůrci nenajdou odvahu k tomu, aby se Radim do Ireny naplno zamiloval a žil s ní, i kdyby měla mužské tělo, přestože drobné náznaky tam jsou. To už by totiž cílové publikum ve své zaprděnosti neskouslo.

Stejně jako u prvního dílu ale zůstává klíčovým nepochopením, jak fungují společenské role, návyky a konvence. Všechny postavy jsou přesvědčené, že se muži a ženy musejí nějak přesně chovat, ale každá další scéna to vyvrací, zpochybňuje nebo relativizuje. Tím se dostáváme k pointě.

Anglosaské romantické komedie většinou ukazují postavy jako lidské originály, často praštěné a různě nesnesitelné, ale spíš se vyhýbají tomu říkat, co jsou ideály mužskosti a ženskosti. Asijské filmy zase hodně pracují s tlakem kulturní tradice, která je v rozporu s moderností, a velmi často jde o konflikt mezi harmonií rodinného celku a individuálními osudy.

České lidové pseudoromantické komedie nám neustále nutí jeden model chování, přísně rozdělený na to, co je esenciálně mužské a co esenciálně ženské, aniž by tu přitom byl reálný společenský tlak nějaké starodávné tradice.V zájmu zábavy nás limitují, respektive omezují množství identifikačních modelů. Realita je přitom mnohem pestřejší. V případě filmů Rudolfa Havlíka už je možné, že trochu chtěně a trochu nechtěně ukazuje směšnost a křečovitost pokusů vměstnávat se do předem daných škatulek.

Jeho snímky však nejsou fantasmagorie samotnou zápletkou, kdy se prohazují těla, ale až tím, jak se někdo pokouší být „ideálně mužský“ či „ideálně ženský“. Přitom už ze samotných filmů je jasné, že i oni údajní originální ideální lidé vůbec ideální nejsou a měli by se změnit, pokud chtějí přežít, nebo najít vztah.

Nejhorší je asi poslouchat rady údajné „terapeutky“, která stavebním dělníkům říká, jak mají své letitě pošramocené vztahy napravovat tím, že přinesou partnerce kytku nebo zapálí svíčky u večeře. Pak stačí jedno umytí nádobí a už je ruka v rukávu a penis ve vagíně. A tento jeden zásun stvoří štěstí na obou stranách navěky.Dělat karikatury mužských a ženských rolí není sice úplně hodno roku 2022, ale dělat takové karikatury terapeutických rad a myslet to tentokrát vážně a pozitivně, je na pováženou víc.