Akční hit Netflixu je mnoho povyku pro nic. Černý krab zaujme jen myšlenkou armádních bruslařů

Streamovací gigant Netflix nás v posledních letech zásobuje jedním originálním filmovým titulem za druhým, ovšem s kvalitou obsahu se většinou potýká. Opravdu velcí režiséři (až na několik výjimek) ostatně odmítají natáčet pro tento masokombinát, pro nějž je pravidelná produkce či multikulturní složení štábu důležitější než umělecké výzvy. A přesně to je také případ švédské postapokalyptické novinky Černý krab, již táhne herecká star-power Noomi Rapace (Muži, kteří nenávidí ženy) v režii zcela neznámého debutanta Adama Berga.

Rapace ztvárňuje Caroline Edith, obyčejnou milující matku, již válečný konflikt uvrhl do vyčerpávající vojenské služby a odloučil od dospívající dcery. Jelikož skvěle bruslí, je Edith vybrána pro přísně utajovanou misi (nesoucí název Černý krab) s cílem dopravit neznámý náklad, který má schopnost zvrátit nepříznivý průběh války, na vzdálenou armádní základnu. Aby nebyla spatřena, může se šestice odvážlivců po nepřátelském území pohybovat pouze v noci, navíc po nestabilním ledu a s pochybnostmi, zda by jejich záhadné břímě vůbec mělo být v pořádku dopraveno (jak zjistí později).

Námět vychází z románu Jerkera Virdborga a je třeba uznat, že ve filmové tvorbě jde o dosud neprozkoumané území. Akční scény na lyžích a na snowboardech jsme už viděli v bondovkách nebo v Počátku, ale bruslení bylo dosud vyhrazeno výlučně sportovním dramatům nebo komediím. Černý krab čerpá z tématu osamocených vojáků na proklatě tenké vrstvě ledu dílčí napětí, které ale funguje vždy velmi krátce a postrádá nosný dějový rámec, jakým disponovala třeba legendární a tematicky podobná Mzda strachu.

Toto francouzské dobrodružné drama z roku 1953 sledovalo čtyři jezdce ve dvou kamionech, kteří neznámým neosídleným terénem převáželi vysoce citlivé výbušniny. Napětí zde plynulo z každého hrbolu a zákrutu, s nimiž se vystresovaní řidiči střetávali. Snímek Adama Berga sice vychází z trochu jiných žánrových tradic a má blíže ke špionážnímu válečnému akčňáku, ale výchozí situace se Černému krabovi v mnohém podobá. Skupina postradatelných lidí je poslána s drahocenným a nebezpečným nákladem na území, kde smrt může číhat na každém kroku. A kromě terénu ji navíc mohou rozsévat i špičkově ozbrojení protivníci.

Jenže takový dojem bezprostředního ohrožení života Černý krab navzdory přímočarému provedení spíše postrádá. Takřka dvouhodinový příběh se totiž odvíjí podle těch nejjistějších klišé hollywoodských produkcí, v jeho středu stojí silná protagonistka, které se bezesporu nepodlomí kolena, a širší dějové souvislosti v podstatě nikoho nezajímají. Ani tvůrce, kteří se zaměřují na stále nudnější epizodky ze života ostřelovaných bruslařů, ani postavy, jež neprojeví žádnou lidskost a nepoloží si otázku, co vlastně přepravují tak účinného, že to může otočit vývoj války.

Až v závěru dojdeme ke zjištění, že nás čeká ještě patnáctiminutový a podivně našroubovaný přídavek nad rámec popisované zápletky. Zaměřuje se na morální stránku celé mise a jeho pandemické motivy otevřeně vyjevují marnou snahu tohoto filmového kočkopsa, reagujícího na současnou koronavirovou situaci. Pokud si pamatujete na komornější závěrečnou odbočku ve Světové válce Z, pak si ji můžete dosadit i sem. Jen s tím rozdílem, že v Černém krabovi nedává finále vzhledem k předchozímu vývoji úplně smysl a heroismus zde vypadá jako v akčním béčku z devadesátek.

Na druhou stranu je třeba uznat, že až do onoho zlomu krátce před koncem si můžete výpravný snímek užít jako nenáročné dystopické dobrodružství. Noomi Rapace se sice tváří celou dobu naštvaně a stejně jako ostatní neprojevuje skutečné emoce, ale neschází jí charisma, jímž disponuje i čarokrásná severská krajina. Černý krab má zvláštní kouzlo ve scénách, kdy ztenčující se ústřední skupinka bruslí po zamrzlých vodách za svitu Měsíce nebo polární záře. Tehdy je také nejvíce patrné, že Netflix do této postapokalyptické vize nalil nemalou sumu peněz, tudíž vizuálně vše vypadá přesvědčivě. To je ovšem dáno i tím, že samotné akční scény za moc nestojí.

Jistou působivost čerpá příběh také z toho, že jeho znepokojivá budoucí vize může do jisté míry zrcadlit aktuální situaci na Ukrajině. Anonymní nepřátelé mají ve filmu bílé mundúry, ovšem tím jejich charakterizace končí. Zjevují se nárazově v menších skupinkách a každý jejich výstup nějak rozvrací či mění rozložení sil v partě protagonistů, kteří jdou nakonec jeden proti druhému. Scénář nedokáže udržet pozornost jen prostředím a situací hrdinů, takže zapojuje psychologické rozbroje, které ale moc překvapivých zvratů nepřinesou. Dle očekávání si jen odškrtáváme jména padlých, jež si beztak nepamatujeme, a posloucháme stokrát ohrané dialogy, kdy postavy zpochybňují loajalitu druhých a největší motivační slogan pronášejí krátce před smrtí.

A aby toho nebylo málo a napětí se ještě víc rozmělňovalo, zapojuje Berg sérii vzpomínkových návratů v čase. Edith sní o společných chvílích s dcerou, která se má nacházet na cílové základně, přičemž tyto výjevy z minulosti jsou sentimentální a děj skoro neposouvají. Nemluvě o tom, že vyústění této rodinné linie je dopředu nevyhnutelné, možná proto tvůrci aplikují i onen hrdinský dovětek.

Výpravu a inscenaci většiny scén asi nejlépe charakterizuje slovo matný. Od černobílých aktérů přes využití atraktivního námětu až po videoherní zápletku, kdy je hrdinům vnucen vágně vysvětlený důvod k nebezpečné cestě. Během ní nás párkrát ovane ledová atmosféra a příjemně nás zamrazí díky několika krásným záběrům, z nichž mi uvízl v paměti hlavně hluboký podhled na dvojici ponořenou pod ledem, nad nímž se míhají siluety ostatních vojáků. Takových vynalézavých či adrenalinových momentů ale Berg příliš nenabídne a uspokojí snad pouze ty diváky a divačky, kteří před televizi usednou s vyhlídkou další bezduché a eklektické nabídky Netflixu.

Pár omrzlinek Noomi Rapace, místy svižné tempo a jeden sugestivnější záběr bohužel nevyváží triviálnost celku, který chce létat jako Sáblíková, ale místo toho se většinou lopotí předvídatelnými manévry stejně, jako to bude dělat Jágr za deset let. Oddechovka uspokojivá, ale od nejprestižnější oscarové stáje současnosti, která na svých produktech nešetří, prostě očekáváme víc. Rozhodně ne rutinní výplach pro teenagery, jejž překonává i další loňská rychlokvaška Pod bodem mrazu.