Hvězda Hry o trůny se plahočí zamrzlým Grónskem v dobrodružné novince Proti ledu, s níž se Netflix příliš nevytáhl

Netflix nově uvádí výpravné dobové drama Proti ledu, v němž se dánský herec Nikolaj Coster-Waldau představuje jako věhlasný dánský polárník a spisovatel, kapitán Ejnar Mikkelsen. Ten se roku 1909 vydává po stopách zesnulých členů dosud poslední expedice, která mapovala severní oblasti Grónska. Hnaný touhou po dobrodružství a vůlí předstihnout v tomto geografickém závodu Spojené státy americké, Mikkelsen zahajuje náročnou výpravu do ledové pustiny jen se skupinkou tažných psů a s nezkušeným dobrovolníkem Iversenem (Joe Cole). Netuší přitom, že oba čeká takřka dvouleté odloučení od civilizace a boj o přežití, který komplikuje v prvé řadě kapitánova tvrdohlavost a odhodlání dosáhnout historického úspěchu.

Snímek v koprodukci Dánska a Islandu vychází ze skutečných událostí, které ve své knize popsal sám Mikkelsen a jež mají dostatek ingrediencí na to, aby vyústily v hutný a intenzivní survival s psychologickým přesahem. Příběhy o neuvěřitelných soubojích člověka s divočinou jsou vděčným terčem filmařů minimálně od roku 1922, kdy Robert Flaherty zachytil nepředstavitelný život Inuitů v legendárním dokumentu Nanuk – člověk primitivní. A nepřestávají rezonovat ani o století později, kdy se civilizované lidstvo seznámilo s takřka všemi kouty světa a vzpomínky na jejich dobývání v sobě ukrývají mix pozoruhodné odvahy, nezlomné vůle i nebezpečné posedlosti.

Mikkelsen v podání Waldaua, jenž Proti ledu produkoval společně s Baltasarem Kormákurem (Everest) a chopil se rovněž scénáře, rozhodně spadá do této kategorie charismatických a neústupných dobrodruhů, o nichž v jejich okolí kolují legendy. A který je známý tím, že pro úspěch expedice neváhá obětovat takřka cokoli a klidně se vracet na ta nejvíce nehostinná místa. Dostát závazkům průzkumníka, jenž by měl přinést nezvratné důkazy o výsledcích výpravy, je pro něj prvořadé.Obzvláště pak v případě této cesty do severovýchodní části Grónska, jež byla na počátku dvacátého století stále nezmapovaná a již si nárokovaly Spojené státy. Jedinou možností, jak USA vyřadit ze hry, bylo prokázat, že tyto nezmapované části jsou s Grónskem propojené a tvoří jediný celistvý ostrov. A pro tento objev je Mikkelsen ochotný i zemřít.

Tím připomíná například Percyho Fawcetta, jehož ztvárnil Charlie Hunnam v šest let starém filmu Ztracené město Z. Fawcett opakovaně vyrážel do hluboké Amazonie a hledání pozůstatků dávné bohaté civilizace pro něj bylo jednak záležitostí osobní cti, jednak otázkou národní hrdosti a odhodlání připsat historický objev na konto Velké Británie. Osobnost ústředního misionáře však není jediným styčným bodem, který pojí grónské putování s tím amazonským. Proti ledu se totiž stejně jako Ztracené město Z pokouší zaujmout tím, jak přepisuje očekávání publika a vydává se cestičkami, které děj přizpůsobují především duševnímu vývoji protagonisty.

Jenže tam, kde režisér James Gray roku 2016 triumfoval soustředěným vyprávěním s dvacetiletým rozpětím, se jeho nynější následovník Peter Flinth (Arn) trápí s tendenčním a nedůsledně rozvedeným příběhem, kde věrohodnost často ustupuje zjednodušeným motivacím a zvratům. Prim má hrát nehostinné prostředí a hned v úvodní scéně kapitán zachraňuje svého promrzlého kolegu, jemuž hrozí amputace omrzlého chodidla. A po výměně několika seznamovacích dialogů, které vyzdvihují hlavně nezkušenost nového dobrovolníka Iversena a ryze pracovní roli tažných psů, z nichž ti slabší mohou být v případě nutnosti obětováni jako jídlo pro silnější, se vyráží vstříc ledové tundře. Mikklesen a jeho komplic konkrétně pátrají po mohyle, již v nalezeném deníku vyznačil jejich předchůdce a od níž se odvíjí veškerá znalost severní části země.

Průzkumníci postupují s nevyhnutelnými potížemi a skutečně přichází o hladovějící a unavené psy, ale jejich plahočení zamrzlou krajinou jinak postrádá avizovaný fyzický rozměr. Výjevy na putující a stále užší výpravu se střídají s dialogy ve stanu a část filmu vyznívá navzdory všem předpokladům celkem bezúhonně, až by kdekdo nejraději vzal sáně a alespoň na chvíli se k objevovatelům připojil. Natáčelo se ostatně přímo v Grónsku či na Islandu jen s minimálním využitím zeleného plátna pro tvorbu umělých pozadí. Z řady záběrů dýchá neředěná přírodní krása, která může snadno skýtat i různorodá nebezpečí.

Drsné survival drama se ovšem nekoná především proto, že tvůrci měli vyšší ambice, vztahující se právě ke zmiňovanému Ztracenému městu Z. Servírují tedy raději rozsáhlý příběh s mnoha časovými skoky nežli intenzivní souboj s přírodou, v němž by hrál klíčovou roli neustále se zkracující čas. Dojem bezprostředního nebezpečí, zažehnávaný jen bleskurychlými akcemi a improvizací ohrožovaných hrdinů, zde schází. V tomto ohledu je mnohem dramatičtější jediná sekvence klasického filmu Děrsu Uzala, v níž se musí protagonisté před sílící bouří na sibiřské tajze ukrýt v narychlo poskládaných přístřešcích z rákosí. A daleko větší starost o ohrožované postavy dokázalo vyvolat i drsné dobrodružství Mezi vlky, popřípadě i Revenant Zmrtvýchvstání.

Oscarové představení Leonarda DiCapria vyzdvihuji hlavně proto, že zdaleka nejnapínavější scéna Proti ledu rovněž zahrnuje útok medvěda. Oproti Leovu souboji s digitálním chlupáčem však zdejší představení ledního medvěda pochopitelně zaostává ve všech směrech. Bezpochyby i vinou rozpočtu, jehož hodnota se zatím nedá vyhledat, ale proti velkým hollywoodským produkcím pravděpodobně půjde o chudého příbuzného. Sílící pocity izolovanosti a beznaděje, které publikum postupem času přeci jen obklopují stejně jako Mikklesena s Iversonem, navíc ke konci narušují nepřirozeně vklíněné scény z dánského ministerstva, kde se projednává možná pomoc dlouho ztracené dvojici.

A podobně nedůsledný a rozháraný je snímek také v psychologii, kterou zdůrazňuje i snovými sekvencemi či krátkými flashbacky. Nemalou měrou za to mohou zoufale nezajímavé a primitivní dialogy, o nichž můžete jen těžko přemýšlet, natož si díky nim vytvářet k postavám hlubší vztah. Oba protagonisté jsou navíc od první chvíle celkem jasně charakterizovaní a zdroj napětí měl evidentně spočívat v rozkladu Mikkelsenovy posedlé osobnosti. Proslulý a zachmuřený průzkumník se ale dlouho chová docela normálně, ale náhle otáčí vlivem zlého snu a poté, co se zachová nepochopitelně nedůsledně. U mohyly totiž nechává svitek a svědectví předešlé výpravy a rozhodne se pro něj vrátit až ve chvíli, kdy se s Iversenem opět nachází v již opuštěném táboře, kde jejich osamělé tažení započalo.

Jistě jde o překvapivý zvrat, který by mohl skvěle fungovat, kdyby vše kolem nepůsobilo tak odflákle. Ať už vývoj Mikkelsena, jenž podléhá jedinému snu, následně blouzní a promlouvá k imaginární projekci své ženy, nebo reakce jeho kolegy, jenž bez jediného slova souhlasí se zopakováním šestisetkilometrové cesty, napodruhé ovšem bez psů a větších zásob. A nemluvě pak o lenosti zobrazovat obrovské časové úseky včetně celé druhé cesty, čímž se rozpadají zbytky uvěřitelnosti. Dva nadlidé si dva roky chodí neživotnou krajinou, jako by se nechumelilo, a jejich krátká závěrečná konfrontace pod tíhou kapitánových přeludů už znuděné sledující moc nevytrhne.

A přitom určitě bylo z čeho čerpat. Vedení příběhu naznačuje, že Waldau s ostatními tvůrci toužili odvyprávět poctivý snímek ze staré školy. Drsnou tvář severské divočiny se jim ale moc znázornit nepovedlo a šílenství těch, kteří si ji chtějí podmanit, nakonec ustupuje rutinnímu znázornění rostoucího přátelství. Snímek sice zaujme poctivou a realistickou výpravou, ale určitě není bolestivým prožitkem, jak bychom čekali už podle názvu. Obličeje herců se v průběhu skoro nemění a také duše aktérů zůstávají bez jizev. Nakonec čelí potlesku, který vyzdvihuje heroické úsilí a životní oběti. Nic z toho jsme s nimi bohužel příliš nesdíleli a srovnáme-li čistě fyzický účinek filmu s nedávnou sérií HBO Severní vody, odchází Proti ledu v úloze jasného poraženého. A jelikož moc nezabírá ani identifikace s hrdiny, občas trousícími neobjevná moudra, mnoho důvodů ke zhlédnutí nezbývá.

Sto minut života můžete raději věnovat libovolnému seriálu Netflixu nežli této ambiciózní rychlokvašce, jejíž chuť se z jazyku vytrácí ještě dříve, než se rozplyne pára u úst podchlazených protagonistů. A pokud jste milovníci psů, pak se filmu raději vyvarujte úplně, i když i v tomto ohledu Flinth nezachází do detailů a zůstává povrchní a nevýrazný.