Bod varu je filmový experiment, v němž se zaručeně pozná každý kuchař i číšník

Bod varu se tuzemskému publiku představil už na loňském festivalu v Karlových Varech a jako příkladná nezávislá festivalovka zaznamenal velice kladný ohlas. Točeno na jeden dlouhý kontinuální záběr, toto devadesátiminutové nahlédnutí do provozu špičkové restaurace udělá okamžitý dojem hlavně na ty diváky a divačky, kteří mají s prací v gastronomii vlastní zkušenosti. A kteří vědí, jaký chaos občas na place i v kuchyni zavládne, když se objednávky nezadržitelně hromadí, vzájemná komunikace vázne a někteří hosté aspirují na chytráky a pitomce roku.

Snímek začínajícího režiséra Philipa Barantiniho volí takové prostředky, abychom co nejvíce pocítili rostoucí napětí mezi pracovníky a ocitli se přímo ve víru neustálého pohybu. Jeho protagonistou je šéfkuchař Andy (Stephen Graham), ve svém oboru špička, jenž ale doplácí na rozházený osobní život a v průběhu večera čelí sérii nenadálých výzev, které realistický efekt bohužel ohýbají ve prospěch umělejší dramatizace, hnané až na hranu.

Časově zhuštěné dění si přímo říká o upocený zážitek z kuchyně, který by svou intenzitou dorovnal i ty nejvypjatější momenty ze show Gordona Ramseyho. Dosud neznámý kameraman Matthew Lewis zde poletuje dosti malým prostorem za hrstkou postav a zasluhuje se o to, aby těch devadesát minut co nejvěrněji simulovalo realitu nejen špičkového pohostinství.Každý někam spěchá, snad vyjma flákače, co vzadu kouká na fotbal a občas vynese odpadky; a každé další rozhodnutí narušuje už tak haprující spolupráci mezi kuchyní, v níž každý jede sám za sebe a podle jasných receptů, a obsluhujícími číšníky, kteří se musí přizpůsobovat přáním často přechytralých hostů.

Také Andy musí najít dočasný balanc mezi pracovními povinnostmi a osobním životem, v němž se odcizuje manželce i vlastním dětem. V úvodu do telefonu slibuje, že se pokusí zavolat co nejdříve, a z obličeje skvělého Stephena Grahama vyloženě odkapává touha kolegům zamávat a vypařit se. Zároveň se ale musí ovládat. V restauraci je ostatně podílníkem a vrásky mu přidělá hned úvodní návštěva hnidopišského hygienika, jenž si všímá série menších prohřešků a pětihvězdičkové hodnocení rázem snižuje na pouhé tři. A co víc, na večeři má dorazit také proslulý šéfkuchař a Andyho bývalý mentor Alastair Skye (Jason Flemyng), s nímž jej pojí i finanční závazky z minulosti.

Právě ve znázornění toho, jak je každý nucen k sebekontrole a přetvářce a jak rozdílné charaktery tuto práci různě zvládají, je snímek nejvýživnější. Povýšený zákazník málem přiměje zakřiknutou číšnici k slzám a rozzuří kuchaře, když vrací do růžova opečené jehněčí jako 'nedodělané'. Jiná pomocná síla v kuchyni musí zaskakovat za opozdilce, ačkoli nemá s touto sekcí příliš zkušeností, barmani spolu v bezpečném prostoru mimo dosah sedících hostů flirtují a smějí se a manažerka, dbající na všeobecnou spokojenost, platící klientele slepě podlézá a na zaměstnance klade absurdní nároky.

Neustále rozpohybovaná kamera mezi těmito výjevy celkem promyšleně

pendluje a vytváří dynamické dění, které se začne zadrhávat až ve chvílích, kdy se veškeré problémy připíšou na vrub uštvanému Andymu. Barantini se totiž nespokojuje s vtahující prostorovou zkušeností a rozvíjí lidskou tragédii, která z obyčejného pracovního večera činí večer osudový. Schéma na bázi 'vše se pokazí' samozřejmě koresponduje s nespočtem pracovních směn každého z nás, ale na Andyho se valí jedna pohroma za druhou, návštěvou hygienika počínaje a alergickou reakcí jednoho z hostů konče.

Tímto hromaděním problémů film lehce připomíná například komorní Noční jízdu, v níž Tom Hardy odehrál celý příběh sám v jedoucím automobilu a přes telefon řešil pracovní i soukromé potíže. Ačkoli je Bod varu ve svém formálním uchopení naprosto odlišný, styčné body nese - jedinec obklopený velkou pracovní výzvou je myšlenkami jinde a po telefonu musí vyřizovat složitou rodinnou situaci. Jenže zatímco Noční jízda nabízela konstruktivní přístup protagonisty, jenž se snažil vše racionálně urovnat, zde Andy činí jen destruktivní rozhodnutí. Jeho vinou není k dispozici dostatek potravin k vytvoření uspokojivého menu a může za to také on, že navzdory varování obdržela zákaznice jídlo s nebezpečným alergenem.

Postupně už tudíž nesledujeme ani tak realistický záznam z kuchyně, jako spíše drama s jedním protagonistou, jenž se propadá do stále bezvýchodnější situace. Díky charismatickému Grahamovi a neúprosnému tempu je o zábavu i napětí postaráno, ale už se vytrácí autenticita a v závěru se podepíšou i limity dané jednozáběrovým zpracováním. Jeho přičiněním se musíme soustředit na každý dialog, v nichž se nachází dostatek dějových vodítek, ale přece se o Andym nedozvíme tolik, jak bychom si bývali přáli. A především jsme nuceni přijmout nic neřešící závěr, který eskalaci napětí rázem stopne a jeho efekt je čistě pocitový. Jsme vyčerpáni stejně jako Andy (a všichni ostatní), ale všechny dosavadní zvraty či naznačené motivy přichází vniveč a jsou jen součástí působivé kapitolky, nikoli plnohodnotného autorského sdělení.

A tím opět vyvstává zmiňovaný paradox, neboť snímek nejlépe šlape právě jako hektická kapitola ze života šéfkuchaře a jeho týmu, ovšem Philip Barantini by rád vykřesal hutné psychologické drama s řadou nečekaných zvratů. A byť vše drží pohromadě možná lépe než v případě válečného dramatu 1917, které simulovalo nepřetržitý záběr a špinavý realismus v oslavném hrdinském příběhu, tak ambice opět tvůrcům přerůstají přes hlavu.

Pro Bod varu každopádně nacházím upřímná slova uznání a s návštěvou kina, kam snímek zamířil teprve včera, bych rozhodně neotálel. Kuchaři a číšníci budou sice riskovat další nášup známých a převážně negativních pocitů i mimo službu, ale o to více se v tomto originálním portrétu poznají. A ostatní si mohou vychutnat hodinu a půl ve víru pohybu, jehož záměr je sice poněkud rozházený, avšak na intenzitě prožitku to v danou chvíli zase tolik nemění.