Tvůrce kultovních snímků zfilmoval Macbetha s černošským hercem a bude se ucházet o Oscary

The Tragedy of Macbeth je výsadní filmová událost z několika důvodů. Snímek, který je od 14. ledna dostupný předplatitelům streamovací služby Apple TV+, je prvním projektem, který po takřka čtyřiceti letech plodné spolupráce rozdělil bratrské tvůrčí duo Ethana a Joela Coenových. Režiséři kultovních i kritikou uznávaných filmů jako Big Lebowski, Fargo nebo Tahle země není pro starý platí ve svém oboru za ikony, ovšem jejich společné projekty jsou, zdá se, minulostí. Ethan oznámil, že o režii už nemá zájem, a zpracování slavné shakespearovské látky se chopil samotný Joel, jenž si i napsal scénář.

Další novota, která ale vzbuzuje spíše negativní vášně, se týká dnes hojně probíraného castingu černošských herců do rolí, které v předloze zkrátka černošské nejsou a neměly by být ani čistě dějepisně. Do postavy královraha Macbetha, zmítaného osudovým proroctvím, našeptáváním své nemilosrdné ženy (Frances McDormand) a touhou po moci, se tak převtělil dvojnásobný oscarový laureát Denzel Washington. Slavného herce Joel Coen režíroval vůbec poprvé a umístil jej do centra své formální vize, vyznačující se strohými divadelními kulisami, černobílým obrazem ve formátu 4:3 a bodovým osvětlením, které vrhá zlověstné stíny na zamlženou skotskou krajinu v 11. století.

A konečně, Coenova artová novinka se zařazuje po bok nespočtu dosavadních verzí Shakespearovy hry, které v průběhu let obstarávali ti největší soudobí režiséři. Macbetha na velkém plátně oživil už roku 1948 tvůrce Občana Kanea Orson Welles a v jeho stopách kráčeli třeba Akira Kurosawa (jeho Krvavý trůn přenesl děj do feudálního Japonska), Roman Polanski (Macbeth z roku 1971), Kenneth Branagh (divadelní záznam z roku 2013) či Justin Kurzel, jenž si roku 2015 vybral do hlavní role svého Macbetha Michaela Fassbendera.

Vzhledem k individuálnímu přístupu každého filmaře a dalším stovkám adaptací i ve formě televizních inscenací či operních představení se tedy zdá, že daná látka už nemůže nic nového nabídnout. Dílo Shakespeara, jehož metaforické dialogy a monology trápí i obohacují generace studentů, ale ve filmařských kruzích není ani tak záležitostí nové interpretace, jako spíše originální inscenace. A právě v tomto ohledu rozhodně tkví největší síla Coenova příspěvku.

Ten nedokáže strhnout jen dalším převyprávěním známého příběhu, který už je dávno archetypem srovnatelným s antickými tragédiemi, od něhož se odvíjí i děje mnoha kinematografických titulů – namátkou třeba i gangsterka Zjizvená tvář, v níž Al Pacino rovněž odstraní svého bosse a jeho následná nelítostná vláda musí být svržena, nebo slavný Gladiátor. A to i přesto, že černobílý obraz tlumí vizuální styl ve prospěch textu a můžeme se plně soustředit právě na jazyk. Z mého pohledu však snímek úspěšně pohlcuje spíše vytvořeným časoprostorem, který více než historickou epiku evokuje nadčasovými a fantasy prvky prosycené jeviště, jež funguje jako soběstačný fiktivní svět a neztrácí ani dynamiku filmové řeči.

Černobílý snímek zužitkovává divadelní původ námětu jednak v dialozích, jimž byl zachován až básnický, popřípadě archaický ráz. Osobně jsem byl po delší době rád za české titulky, jelikož četbě Macbetha jsem se na gymplu vyhnul a v porozumění všech promluv by mi omezenější znalost angličtiny asi bránila. Coenův scénář sice během 105 minut nesklouzává k sáhodlouhým proslovům, ale daří se mu vyvolat dojem, že sledujeme věrný divadelní záznam ve špičkových jevištních kulisách.

Celý příběh je ponořen do husté mlhy, potažmo obehnán chladnými a strohými zdmi Macbethova sídla, kde je vykonána královražda a kde lstivý nastupující panovník propadá nedůvěře a paranoii. Coen lpí na jednoduchém geometrickém uspořádání prostoru, v němž postavy vystupují ze stínů a vedou rozhovory v pruzích světla, které jako by sestupovalo z nebes a říkalo nám, že všemohoucí pozorně dohlíží na skutky všech věřících aktérů. Řada hrdinových proslovů je ostatně motivovaná nábožensky a odráží Macbethův dobrovolný sestup do pekla a vzdání se příštího života. Vedle toho ale inscenace rovněž vychází z tradic německého expresionismu, v němž často pokřivené kulisy přímo vypovídaly o vnitřním rozpoložení postav. Coenova režie je ale modernější než daný směr, který dosáhl vrcholu popularity ve dvacátých letech minulého století, dění občas zrychluje prostřednictvím střihů mezi dvěma souběžnými scénami a herci, do jednoho vynikající, neužívají tak expresivní výrazy jako v němé éře.

Výjimkou je dechberoucí Kathryn Hunter v roli čarodějných vědem, které se Macbethovi zjevují a předvídají budoucí události. Její fyzická kreace, při níž místy ohýbá končetiny do nepřirozených poloh, se nejvíce přibližuje hororovým motivům, které nechybí ani divadelní předloze. A také přivádí na scénu prvky fantasy, které procházejí celým příběhem a společně s divadelním prostředím mění ráz světa, v němž se vše odehrává. Macbeth i další Shakespearovy hry vynikají svými nadčasovými myšlenkami či dějovými kostrami, nikoli jako učebnice dějepisu. A Coenova adaptace to mocně podporuje. Od prvních vteřin dává na srozuměnou, že publikum nebere na epický a historicky akurátní výlet po Skotsku v té podobě, jakou mělo před tisíci lety. O to se více pokoušel Justin Kurzel se svou verzí plnou krajinomaleb. Joel Coen spíše vytváří senzuální prožitek bližší loňskému Zelenému rytíři (za nímž rovněž stojí nezávislé studio A24), v němž se soustředíme na vnitřní konflikt protagonisty a kde je lhostejné, zda jej ztvárňuje herec bílé, nebo tmavé pleti.

Předsudky ohledně multikulturního castingu tedy nejsou na místě a byla by chyba, kdyby měly pošpinitWashingtonův výkon, který je jako tradičně procítěný a plně uvěřitelný (a málokdo by hádal, že mu v prosinci bylo už 67). A to do takové míry, až mě opakovaně mrzelo, že scénář musí jen mechanicky následovat známou a na povrchu jednoduchou zápletku, aniž by se hlouběji a zvídavěji ponořoval do černající Macbethovy duše. Proměna z chrabrého a věrného bojovníka v mocichtivého diktátora působí uchvátaně a právě na ní se zřejmě nejhůře odráží nekonečná úcta k Shakespearovu dílu, která je pozoruhodně zúročená ve formálním provedení, ale v identifikaci s postavami kulhá na obě nohy.

Je pochopitelné, že Coen nechtěl ani v tomto směru revolučně vybočovat, ale pár minut navíc a více prostoru pro důležité vedlejší postavy by rovněž neuškodilo, rozhodně by zvýraznilo emocionální dopad finálního souboje. Jediný potenciálně vybočující aspekt spočívá ve věku hereckých představitelů. Vedle sedmašedesátiletého Washingtona vystupuje jako Lady Macbeth čtyřiašedesátiletá manželka režiséra Frances McDormand, ovšem skoro důchodcovské parodie na Macbetha se opravdu bát nemusíte. Herci jsou naopak fantastičtí, make-up a černobílý obraz skryjí přebytečné vrásky a Coen si může mnout ruce, že do takto soustředěné shakespearovské recitace obsadil právě zkušené a variabilní herecké osobnosti. To ostatně potvrzuje i McDormand, která vyzařuje ohromnou vnitřní sílu, když manžela přesvědčuje k závažnému činu, i zranitelnost, když náměsíčně bloudí chodbami.

Škoda jen, že důraz na přesvědčivé herce a vtahující inscenaci už předem zvítězil nad nevýraznou gradací známého příběhu, což se projevuje hlavně v závěru. Ten je opět skvěle natočený, ovšem publikum si mezi málo vykreslenými a vznešeně hovořícími aktéry až na poslední chvíli vybírá, komu bude držet palce – jaký rozdíl oproti nedávnému Poslednímu souboji od Ridleyho Scotta, kde finále působilo přesně naopak.

The Tragedy of Macbeth je ovšem dílem, které si zaslouží plnou pozornost především těch diváků a divaček, již ocení silnou autorskou vizi a hladkou souhru všech zvolených formálních složek. Nejen převažující interiérové scény, zasazené mezi vysoko čnící kamenné zdi či nenazdobené palácové klenby, ale také několik exteriérových pasáží si zachovává divadelní tradice, které zvýrazňuje filmovými postupy. Střih pomáhá prohlubovat dopad scén náhlými záběry na detaily herců a fantasy prvky jsou jemně znázorněny efekty jako při záběru, kdy čarodějnice stojí před louží a na její hladině se odráží hned dvě siluety.

Většina scén se vyznačuje pomalým pohybem herců, kteří jsou rozestaveni podle toho, kam dopadá světlo, a davové sekvence jsou zcela potlačeny na úkor komorních rozhovorů. I přesto ale mnoha momentům neschází dramatický efekt, díky němuž nás, ukolébané pomyslným bezpečím jeviště, klepnou přes prsty – ať už mluvíme o vraždě krále (Brendan Gleeson), pronásledování mladého Fleance v obilí nebo o scéně, kdy je z vysokého schodiště shozen Macduffův synek a jeho tělíčko zmizí v oblaku kouře.

I díky těmto výjevům, které vzešly z hlavy chytrého a cílevědomého režiséra, obdržel William Shakespeare novou filmovou reklamu, za niž by se určitě nestyděl. Příběh je nám sice znovu uctivě podán ve vší jeho filosofické kráse i pěti sty lety vydojené triviálnosti, takže mladé generace Coen neosloví ani náhodou. Ale jako umělecké vyjádření, spojující tradice různých médií a navazující na slavné režiséry dřívějška, funguje nový Macbeth zcela suverénně. I když asi hlavně pro nerdy a velké cinefily.