„V současném českém filmu chybí aktuální témata a přebývají machismus a sexismus,“ říká exkluzivně pro Kinobox herečka Hana Vagnerová

„Švýcarská režisérka Fiona Ziegler, která tady studovala FAMU, mě viděla tančit na festivalu v Karlových Varech. Přišla za mnou a řekla mi, že mám podle ní dobrou energii a že by byla ráda, kdybych zkusila casting na její film. Ten se ovšem v Praze konal v době, kdy jsem už měla být v Americe, a tak jsem se rozhodla Fioně nabídnout, že přiletím na konkurz do Švýcarska. Bylo to hrozně zábavný a lehce bizarní, protože jsem bydlela u Fiony doma s její rodinou, a přitom jsme se předtím viděly jen letmo v těch Karlových Varech. Ale bylo to skvělý a jsem moc ráda, že to dopadlo.“

„Hraju Češku Annu, kterou potká hlavní hrdina Evžen, Švýcar, jenž se přestěhuje do Čech. Je to poměrně silná ženská postava, která ví, co chce, a dokáže svým chováním Evžena postrčit, aby se svým životem něco udělal. On je totiž potomek emigrantů, kteří se rozhodli usadit ve Švýcarsku. Sám se rozhodne žít v Čechách, ale necítí se doma ani tam, ani ve Švýcarsku. Právě díky Anně zjistí, že ani tak nezáleží, odkud jste nebo kam se přestěhujete, ale že domov si musíte vytvořit sám, ať už žijete kdekoliv. To je podle mě hlavní myšlenka filmu.“

„Pro mě to bylo výjimečné tím, že z Fioniny strany bylo celé natáčení strašně od srdce. Pro ni to byl velmi osobní projekt a tvorba takových křehkých filmů ve mně vždy zůstane.“

„Je pravda, že v posledních letech jsem byla pracovně hodně vytížená. Letos v lednu jsem se navíc začala potýkat s hodně silným syndromem vyhoření. Proto jsem tento rok odmítla několik pracovních nabídek. Do konce roku tak budu mít dost volna a příští rok pro mě bude taky pohodlnější a příjemnější. Teď jsem každopádně spokojená a jsem moc ráda, že jsem ten syndrom dokázala překonat, protože to opravdu není nic hezkého. Byla jsem pořád hrozně unavená a pak jsem dokonce pět měsíců trpěla nespavostí.“

„Já to úplně miluju. Když jsem četla scénář první série, trochu jsem se bála, aby Deniska nevyzněla jako prvoplánová mrcha. To by mi bylo hrozně líto. Je to totiž něco, co u takovéhle postavy každého napadne jako první. Udělat z ní potvoru. Jenže je to škoda. Bavilo mě nahlídnout ji trochu z jinýho úhlu a dát jí srdce, aby nepůsobila jako jednorozměrná karikatura. Má sice poněkud jiný žebříček hodnot, jsou pro ni důležité diamanty, ale já říkám: ‚Proč ne?!‘“

„Už jsem sama na sobě poznala, že to může snadno přivodit závislost a že bych si možná měla dát detox, protože tam často sleduju úplné nesmysly, fotky a příspěvky lidí, které vlastně vůbec neznám nebo mě nijakým způsobem neinspirují. Navíc se prostřednictvím těchhle webů a aplikací v člověku snadno vytvoří pocit, že všichni okolo mají úplně úžasné životy, jen já jsem naprosto v prdeli. Zároveň to ale dává velkou příležitost lidem, kteří dokážou být nějakým způsobem kreativní. Nedokážu si moc představit, že bych sdílela svůj osobní a rodinný život, jsem ale ráda, že díky sítím můžu zůstat s přáteli a blízkými lidmi v kontaktu. Taky jsem vděčná, že nejsem teenager v době Instagramu. To období je náročné samo o sobě a vyrůstat ještě s tím, že se vaše oblíbenost měří počtem sledujících na sociální síti, musí být opravdu těžké.“

„Mám strašně ráda komedie, takže jsem byla moc ráda, že se Miloš Šmídmajer pustil do žánru, který tady v současnosti nemá prakticky žádnou tradici. Byl to velký risk, protože natočit dobrou komedii je nesmírně těžké. Mě ale to natáčení velice bavilo, byla jsem tam s bezva lidmi a hodně lidí mi pak psalo, že se u toho nasmáli.“

„Mám hlavně ráda rozptyl. Nechci být v jedné škatulce, ideálně bych hrála křehké sociální drama a hned na to stylizovaný sitcom. Baví mě právě to, že u téhle práce můžu zkoušet a hledat pokaždé nové limity. Čím komplikovanější role, tím je pro mě zajímavější.“

„Takové, ve kterých nevidím nic podnětného. Nebo lépe řečeno, u kterých vůbec nevím, co bych jim já sama mohla dát. Občas beru jako výzvy některé malé role a snažím se v nich najít něco zajímavého. Někdy to ale prostě nejde, a tak to radši přenechám jiným. Taky se stane, že jsou pro mě komplikované projekty, které jdou nějakým způsobem proti tomu, čemu věřím. To se poslední léta týká hlavně těžkotonážního machismu a sexismu. Jsem ráda za to, jak se svět ohledně těchto problematik mění, ale u nás to jde bohužel velmi pomalým tempem.“

„Nedostatek aktuálních témat. Pořád dokola se vracíme například k tematizování minulého režimu, protože tam bývá názor víceméně jasný a jednoznačný. A nemáme tak často odvahu se věnovat tématům, která ve společnosti v dnešní době rezonují. Přitom tady máme skvělé režiséry, scenáristy i herce, takže vlastně moc nerozumím tomu, proč víc netočíme filmy na palčivá sociální témata, kterých je spousta a řeší se po celém světě.“

„Můj sen je hrát ženské postavy, které nejsou definované profesí nebo funkcí v příběhu, jako například policajtka, ale je to komplexní a silný charakter, který má co říct. Stále čekám na českou odpověď na americký seriál Sedmilhářky, kde je k vidění skvělý pohled na mateřství, přitom ty hrdinky nejsou jen matky, ale skutečně prokreslené postavy, které nejde jednoduše zaškatulkovat.“

„Asi když jsme loni točili během pandemie s Tomaszem Wińskim Hranice lásky. Ten film je sám o sobě strašně složitý. Má velmi těžké téma, moje role v něm je hodně komplikovaná, na scénáři jsme spolu dělali čtyři roky a do toho byl v podstatě konec světa. To bylo opravdu velice náročné a intenzivní natáčení, na které nezapomenu asi nikdy.“

„V podstatě jo. Psaní scénáře už jsem zkusila, takže i tohle by mě asi dost bavilo. Moc bych chtěla zrežírovat aspoň krátkometrážní film, ale nemám na to zatím ještě odvahu.“

„Na rozdíl od mnoha kolegů z branže a umělců obecně jsem měla práce hodně, takže v tomhle jsem měla vážně štěstí.“

„Obvykle když třeba některý člen štábu není dobře připravený nebo k natáčení přistupuje čistě jen jako k byznysu a chce to mít co nejrychleji za sebou, aby už mohl jít domů.“

„Dřív jsem si ji brala k srdci hodně. Ale po čase jsem kritiku, co vlastně ani není přímo kritikou, ale třeba komentáře pod články nebo na některých filmových databázích, přestala úplně sledovat. Profesionální kritiku uznávám, ale připadá mi, že jen málokdo ji dokáže napsat tak, aby obsahovala potřebný kontext, který já jakožto obyčejný divák nemám.“