Okupace Michala Nohejla zpracovává bolestivé téma neotřelým způsobem

Scenáristický a režijní debut herce Michala Nohejla (Poupata) se odehrává jedné noci na začátku normalizace v zapadlém baru po ochotnickém divadelním představení Reportáž psaná na oprátce, mapující život komunisty Julia Fučíka, jehož popravili nacisté. Ospalý večírek skromného divadelního souboru naruší návštěva nezvaného hosta – namol opilého ruského důstojníka, který přišel prodat kanystr armádního benzínu. Podivný obchod se však zvrhne v nepříjemně vypjatou situaci, když se nečekaný návštěvník stále nemá k odchodu a přítomné dokonce začne ohrožovat nabitou zbraní...

Okupace je sice jedním z nekonečné řady domácích filmových pokusů o reflexi naší komunistické, respektive normalizační minulosti a národní povahy, je však nutno dodat, že patří mezi ty, které z ní nepřehlédnutelně vyčnívají. A naštěstí (pro nás, publikum) v tom dobrém slova smyslu.

Nohejlův debut totiž není (dalším) tradičním hořkosladkým pohledem zpět, jaký divákům poskytly snímky jako Pelíšky, Pupendo, Občanský průkaz apod. Jeho snímek není rodinnou ságou, kde sledujeme, jak členové obyčejné tuzemské rodiny žijí své životy silně ovlivněné složitou dobou a represivním režimem, ale černou komedií hraničící s psychothrillerem o nesourodé skupině postav, jimž jde najednou, vinou nešťastné shody okolností, doslova o život.

Nohejlova prvotina je ale současně podobenstvím, v němž chce poukázat na různé lidské typy, včetně toho, jak se jejich charaktery odkryjí a vyvinou, když se ocitnou v krajní situaci, která sílu jejich osobností prověří naplno. Nevyzpytatelnému opilému vojákovi okupační armády (Aleksandr Gorbunov) tak musí čelit zatrpklý a režimem zneuznaný divadelní režisér (Martin Pechlát), zbabělý stranický funkcionář (Otakar Brousek ml.), protekční syn mocného straníka (Cyril Dobrý), neústupný antikomunistický rebel (Pavel Neškudla) či mladá a nenápadná režisérova fanynka (Antonie Formanová).

Se zvolenými postavami režisér pracuje dostatečně obratně, staví je do poutavých konfrontací a občas některou posune vpřed ne vyloženě předvídatelným směrem. Ze zbabělců se pod tlakem náhle stávají hrdinové z donucení, z arogantního agresora vystrašený chudák apod. Občas se také podaří vykouzlit pamětihodnou scénu, jakou je např. zinscenovaný nacistický výslech.

Jednoduchá výchozí situace má záměrně značně metaforický charakter (jde o zjevnou paralelu reakce československé společnosti na vpád vojsk Varšavské smlouvy) a tvůrcům (kromě Nohejla se na scénáři podíleli Vojtěch Mašek a Marek Šindelka) se z ní povedlo vytěžit jak zábavnou (vtipnou i napínavou), tak i dostatečně podnětnou podívanou. Docenit by ji mohli jak dnešní mladí diváci, již nemají stoprocentní znalosti historického kontextu, tak i pamětníci, kteří nechvalně proslulé zlomové okamžiky našich moderních dějin zažili na vlastní kůži.

Okupace tak nebude mít problém s širokým diváckým přijetím z hlediska svých kvalit či srozumitelnosti, ale spíše kvůli dostupnosti. Jde o malý film (zatím) neznámého režiséra se skromnou propagací, který neběží v multikinech desetkrát denně. Přitom by si to zasloužil mnohem víc než většina všech těch podbízivých (a obsahově banálních) rádoby komedií typu Ženy v běhu či Matky.