Jiří Konvalinka: Domestik je nekompromisní, moc podobných filmů u nás není

Roman je profesionální cyklista, který se po zranění snaží vrátit zpět do bývalé formy. Tvrdě trénuje, ale nestačí to, musí víc. Trénuje mnohem víc, pije „jonťáky“, jí správnou stravu, bere vitamíny, ale nestačí to, tak začne brát i další věci a trénuje ještě víc. A má ženu, která taky jí velmi zdravě, nejí maso, nejí lepek, bere spoustu pilulek na lepší zažívání a jiné věci a spolu se snaží o dítě a spolu pomalu, jako ovoce v košíku v kuchyni, hnijí.

Domestik je moje první velká role v celovečerním filmu, takže jsem moc neváhal, zda postavu přijmout nebo nepřijmout. Každopádně jsem si zároveň vždycky chtěl zkusit zahrát roli, kvůli které je důležitá nějaká fyzická příprava.

Trénoval jsem půl roku s trenérem Jiřím Novotným, který se stará o fyzickou přípravu profesionálních cyklistů a běžkařů. Úplně na začátek si mě změřil na takových testech, kdy jsem měl jet na rotopedu, u kterého se po 5 minutách přidávala zátěž a měl jsem prostě jet „dokud z toho kola nespadnu“. Vždycky po těch 5 minutách mi Jirka vzal trochu krve z prstu a měřil, jak se mi hromadí laktát ve svalech. Chvilku jsem jel, pak jsem spadnul a vzešly z toho hodnoty mojí aktuální výdrže - moje výkonnost. Nejdřív žádná sláva a podle toho se nastavil trénink. Myslím si, že nějak před natáčením už to na „necyklistu“ docela šlo.

Chodil jsem dvakrát týdně do posilovny, kde jsme dělali různá zátěžová cvičení na kole a posilovali břicho a každý den jsem jezdil tak 1 až 2hodiny na válcích. Pak jsem se taky musel naučit jezdit na cyklistické dráze, protože pár záběrů je ve filmu přímo z dráhy. Tak jsem chodil do Motola na ovál, což je velká legrace. Když tam dráhou nepolíbený člověk přijde poprvé, je to docela strašidelné. V zatáčce má tato dráha sklon 71°. Ale za chvíli to jde a pak je to právě ta legrace. Rovněž jsem šel do salónu nechat si po cyklisticku depilovat nohy. Také zajímavý zážitek.

Bavilo mě téma „zdravosti“, která pak už přestává být zdravá. A určitý minimalistický ráz. V tomto filmu se vlastně příliš nemluví. Spíš dýchá, funí, potí a tak.

Nejsem si docela jistý, zdali jsem zástupce mladé generace… Ale bavilo mě téma sebezlepšování, „tunění“. Do určité míry je to naprosto přirozená a zdravá věc, ale když to přesáhne určitou hranici, je to moc. Snaha být extrémně fit, extrémně skvěle vypadat, dokázat být extrémně výkonný. V souvislosti s vrcholovým sportem je to rovněž zajímavé. Pro běžného lékaře např. vrcholoví cyklisté nejsou zdraví, ale jejich tělo ve své specializaci funguje nejlépe možně.

Na place jsme už většinou věděli, jak to zhruba má být a moc toho neměnili. Před natáčením jsme ale nejnáročnější scény docela zkoušeli, což bylo skvělé. Některé věci jsme s Adamem měnili, o některých měl naopak velmi jasnou představu. Každopádně spolupráce (i s Terezou Hofovou samozřejmě) byla moc příjemná.

Pro mě to bylo asi naopak výhodnější. Jak bylo všechno na jednom místě a s malým štábem (v podstatě většinu času jsme byli s Terezou Hofovou jenom ve dvou), bylo vše intenzivnější a člověk byl tak nějak víc v ději. Nemám s tím úplně moc zkušeností, ale asi jsem zjistil, že mi to dost vyhovuje.

Několikrát jsem dělal hudbu pro divadelní představení a jednou pro dokument pro Českou televizi, ale u filmu poprvé. Zas úplně mě to nepřekvapilo, samozřejmě je vždy nejdůležitější domluva s režisérem, co je zhruba cíl, co a jak funguje a pak už to člověk jen tak hledá. Něco se nahraje, něco se smaže, něco se najde úplnou náhodou a pak to najednou je. Hudbu jsem dělal se svojí kapelou Vložte kočku a Cyrilem a Kryštofem Kaplanovými a hororové i tísnivé věci se nám dělaly dobře. Rozhodně je chvilku podivné dělat hudbu a koukat u toho na sebe, jak hraji. Ale po chvíli to pro mě na plátně začali být cizí lidé a pak to šlo.

Někteří odešli a někteří naopak zatleskali. Někdo film chválil, že je příjemně nekompromisní. Moje máma říkala: „… to byl teda eroťák.“ Doopravdy nevím. „Eroťák“ to není, není to ani milý rodinný film. Nekompromisní určitě je.

Myslím, že moc podobných filmů u nás není. A pokud si umíte užít tísnivost a až autistický tah na podivnou branku, mohlo by vás to bavit.

Připravujeme představení do La Fabriky s choreografkou Janou Burkiewiczovou. Jinak žádné konkrétní plány nemám, ale rád bych jednou s kapelou Vložte kočku udělal muzikál.