Videorecenze – Fremont

Při práci v továrně na čínské koláčky (nebo spíš sušenky) štěstí se ovšem dostane z pozice zpracovatelky těsta na tu, která má vymýšlet ona "uklidňující asijská moudra", která nacházíme při rozlomení sušenky vytištěné na papírcích.

V Duniině introvertním světě skutečně neexistují barvy radosti, ani imaginativního snění. Cítí se kulturně izolovaná, ale vlastně taková zčásti i chce být - minimálně se oddálit od ostatních Afghánců a lidí z jiných blízkovýchodních zemích, kteří si v americkém Fremontu vytvořili svou enklávu. Přitom je jasné, že nespavost a osamělost, ji pomalu rozkládá.

Nesnesitelně dlouhá bdělost i prázdnota se vepisují do filmového stylu - vše tu trvá o trochu déle, lidé reagují pomaleji, v obraze není mnoho pohybu a sám se nehýbe. Pečlivá vycentrovanost záběrů spíš jen naznačuje těžce nalézanou životní balanc. Zároveň je toto ustrnutí něčím komické a roztomilé. Smích se tu rodí postupně a dává si načas.