Chačipe

Život v dětském domově objevuje Miroslav Janek prostřednictvím hry . Děti přibírá jako partnery do natáčení, učí je zacházet s kamerou a nechává je, aby samy filmovaly prostředí, ve kterém žijí. Režisér je provádí různými komnatami kinematografie, a tak se děti neomezují jen na prosté zachycení skutečnosti, ale společně animují, natáčejí scénky, které si samy vymyslely, experimentují s filmovým materiálem a zároveň podávají významnou zprávu o svém životě. Kamera v dětských rukou tak boří zeď mezi dvěma světy, je hračkou, ale i nástrojem, který umožňuje svěřit se s tajemstvím, vypořádat se s bezmocí nebo náhlým smutkem. Z animovaného dřevěného psa padají brambory a kamenní hadi se klikatí na polní cestě ve filmovém prostoru dětského domova, v němž lze do nekonečna skládat z pestrých dílků nejroztodivnější obrazce a útvary. Režisér jen občas zklidní vír obrazů vlastním pohledem, ale jinak se zříká všech vnějších opor a vysvětlení, a hledá podstatné momenty dětského soužití jen na základě vnitřních impulsů, vycházejících z individualit dětí a jejich neopakovatelné imaginace. Dětská fantazie, spontánnost a přirozenost proměňují dětský domov v herní prostor, ale své místo ve filmu mají také takřka abstraktní záznamy pocitů, lyrické stopy první zkušenosti s kamerou. Na pozadí filmem prodloužené představivosti se pak zachycují útržky předem daných souvislostí: o děti pečuje státní instituce, některé z nich dostanou občas dopis od rodičů, jiné ty své vůbec nepoznaly. Miroslav Janek se dlouhodobě zajímá o ty, které okolí spíše přehlíží. Není pozorovatelem, ale spoluhráčem, který pomáhá nevidomým, Romům, opuštěným dětem, který usiluje o to, aby se vymanili ze společensky podmíněného sevření a našli sílu, jež jim umožní důstojně žít.