Recenze: Beyond: Two Souls - Novinka od tvůrců Heavy Rain je šitá na míru filmovým fanouškům (Playstation 3)

Jodie (Ellen Page) od svého narození disponuje zvláštním společníkem - neviditelnou entitou Aidenem, který dokáže pohybovat předměty, ničit je, ovládat lidi, případě i zabíjet. Když jste malá vystrašená holka zamknutá v komoře pod schody, může to být velmi užitečné (Harry musel k otevření použít hůlku, Aiden to udělá za vás). Pokud vás ale někdo ohrožuje, stanete se nechtěně svědkem vraždy. Aiden má totiž vlastní hlavu. Jodie neignoruje, může si nicméně dělat, co chce. Jodie se díky němu od dětství vyčleňuje a poměrně brzo si ji všimnou příslušné úřady. Jako malá holčička se stane součástí výzkumu, který vede starostlivý Nathan (Williem Dafoe). Později ji přivítá FBI. Netrvá dlouho a Jodie jde do akce. Záhy si však uvědomí, že nejen ona, ale i vláda může Aidena využít ke zlým účelům. Vydá se proto na útěk.

Na první pohled se jeví Beyond: Two Souls hodně lineární zábava na nějakých osm hodin, což není příliš mnoho. Hra sice nabízí řadu voleb, žádný velký dopad na děj ale nemají. Respektive nemají způsobem, jaký by zkušený hráč od hry, kde "se hodně mluví a lze volit různé odpovědi" čekal. David Cage totiž chtěl v prvé řadě vytvořit emocionální filmovo-herní dílo, které bude moci divák ovládat. Tady tudíž nejde (a zřejmě nikdy ani nemělo jít) o nějaké větvení hratelnosti (i když i to tu v jisté míře je, protože především s Aidenem lze některé úkoly provést různými způsoby). Jde tu hlavně o postavy a emoce. Uděláte z Jodie namyšleného spratka, impulzivní puberťačku, nebo přemýšlivou dívku? Upřednostníte vášnivost nebo praktickou chladnost? Kdo kdy toužil u nějakého filmu mít možnost rozhodnout, s kým se hlavní postava vyspí, zda bude silná či zranitelná, superman nebo chybující člověk, to vše Beyond: Two Souls umožňuje. Hraní téhle hry je tak trochu jako vytváření vlastní režisérské verze. Vy určíte tón jednotlivých scén a vztahy mezi postavami.

Ač tedy ve stejných kulisách, opakováním se mění dynamika i styl. Hru jsem dohrál 3x a pokaždé jsem přišel na něco nového, případně jsem stočil vývoj trošičku jiným směrem. Škoda, že jednotlivé volby mají pramalý vliv na samotné finále, které se nijak neodvíjí od odehraného, ale víceméně jen od toho, jaký konec si sami zvolíte. Osobně jsem přišel na šest různých zakončení (přičemž na jedno naprostou náhodou), tudíž i v tom tvůrci dávají k opakovanému hraní dostatek motivace.

Vzhledem k tomu, že se hra omezuje na pohyb páčkou a přesně stanovené koridory, nepřináší žádnou herní výzvu. Ovládání je nastavené podle mustru "objeví se bílá tečka a jejím směrem posunete páčku". Podobně jednoduše jsou vyřešeny i souboje, kdy se Jodie pohne určitým směrem a vy páčkou pohyb dokončíte. Ti, kdo milují komplexní herní mechanizmy a volný prostor, budou u Beyondu trpět. Kritici klasických příběhových her, kde se postavy tváří v propojujících filmečcích nejistě, aby následně bez mrknutí oka pobily stovky nepřátel (viz nejnovější Tomb Raider), budou mít naopak radost z toho, že herní části nikdy nepopírají charakter hlavní hrdinky. A díky intuitivnímu a snadnému ovládání může hru hrát opravdu každý, nezávisle na herních zkušenostech.

O kvalitě scénáře se můžeme dohadovat už proto, že (a to vám zaručuji) každý kritik hrál de facto jinou hru a pokud si nedal tu práci s jejím opakovaným hraním, těžko může výsledek hodnotit. Faktem je, že zpřeházení kapitol působí občas zmatečně (Jodie, která příběh vypráví, má problémy s pamětí, takže náhodně skáče od dětství k současnosti), některé pasáže jsou ze slabšího ranku, celek si ale pro svou komplexnost, promyšlenost a nejrůznější odbočky zaslouží jednoznačné uznání. Samotná zápletka je spíše tradiční, ale vše okolo krásně funguje a zapadá do sebe.

Pokud něco skřípe (herně o příběhově), je to vysvětlení Aidenových schopností. Někdy se může od Jodie vzdálit půl míle, jindy jen desítky metrů. Něco je a něco není neprostupnou překážkou. A hledat hlubší klíč v tom, koho Aiden může ovládat, je taktéž zbytečné. Může ovládat ty postavy, u kterých se to tvůrcům hodí. Tak prosté a laciné to je. Navzdory logickým výtkám je naštěstí pocitově pochopení Aidenovy podstaty lehké a snadno se ovládá. Míst k nadávání je proto minimum.

Beyond: Two Souls je interaktivní film v tom nejčistším slova smyslu. Devadesát procent času má před sebou hráč pečlivě naskriptované a velmi promyšleně naaranžované scenérie, do kterých může tu volně, tu více zasahovat. Je to natolik „oku lahodící“ a šité podle současného hollywoodského mustru, že se můžete v zásadě jen dívat na někoho jiného, jak hraje a pořád se budete dobře bavit.

Nejsem si jistý, jestli jde o budoucnost herního průmyslu. V jistém směru bych ale podobný styl viděl jako prodlouženou ruku kinematografie, protože tady už herci nejen stáli modelem, tady skutečně hrají. S touhle formou bychom se klidně i za nějakých dvacet let mohli dočkat nové Smrtonosné pasti v herní podobě s mladým Brucem Willisem. Uvidíme, zda bude Beyond: Two Souls začátkem nové éry, nebo zůstane (podobně jako Heavy Rain) pouhým odvážným rozčeřením stojatých vod.

Hodnocení: 85%

P.S. Hru lze hrát i ve dvou, což opět o něco prohlubuje variabilitu herního zážitku. Při hře jednoho hráče ovládáte obě postavy, tudíž nesete odpovědnost za všechny činy. Pokud ale dva lidé ovládají dvě různé entity, jejich činy mají následky, může to příběh opět posunout trochu jinam.