Marek Ťapák: "Základem byla skutečná RADOST z toho, co děláme"

Na samém začátku byla velká chuť tancovat. Tím, že jsem na střední škole tři roky tancoval v Lúčnici, začali jsme spolu s přítelem Ervinem Vargem přemýšlet o projektu, ve kterém bych využil své zanícení pro tanec. To bylo na jaře roku 2005, potom přišla moje taneční příprava a až potom jsme začali oslovovat další tanečníky. Premiéra inscenace Tanec mezi střepinami se konala na jaře roku 2006. Musím se však přiznat, že můj návrat k tanci byl pro mne těžký a věru i bolestný.

S myšlenkou vytvořit z tanečního představení film přišel Palo Barabáš, který mi do představení půjčil své záběry tatranské přírody a poznamenal: „z toho by mohl být zajímavý film odehrávající se celý v přírodě“. A tak to začalo…

Mojí představou bylo spojit tanec s mými hereckými zkušenostmi a využít i sílu poetického slova. I proto jsem oslovil mého přítele Dana Heviera o textovou část a právě on přišel s nápadem názvu TANEC MEZI STŘEPINAMI, tance nad střípky života, střípky vzpomínek, asociací – vycházejících z hloubky paměti.

Slovensko je nádherná krajina, která na relativně malém prostoru nabízí tolik odlišností, kontrastů, čarovných zákoutí, až se člověku tají dech. Na obhlídku lokací jsem se vždy těšil, protože přinášeli příležitost objevovat krásy krajiny. Roháče, Šútovský vodopád, Súľovské skály, skanzen u Martina a v Zuberci, poloostrov Veľký Lél s tři sta let starými duby a šest set let starými vrbami či fantastická zemanská kurie ve Vyšném Kubíně. S každou lokací se mi pojí i vůně onoho prostoru a zůstane to tak ve mne navěky.

Měl jsem na výběr dvě možnosti – buď do filmu vyberu herce a budeme se spolu s nimi trápit s tanci a s choreografiemi, anebo tanečníky a potrápíme se s hereckými scénami. Vybral jsem si druhou a schůdnější možnost a obsadil jsem špičkové tanečníky, kteří i typologicky splňovali mé představy. Navíc to jsou též interpretační umělci, takže s emocionální stránkou ztvárněných postav mají své zkušenosti. Jsem přesvědčený, že to byla správná volba.

Se Samem Smetanou a skupinou Banda jsem se seznámil přes vzpomínaného Ervina Vargu a hned si mě získali jako lidé i jako muzikanti svým pohledem na interpretaci folklórní hudby. Pracovat s nimi byla radost. Mimochodem, měl jsem to obrovské štěstí, že všichni spolupracovníci ve štábu byli stejně jako já pro film zapálení, takže se běžně stávalo, že kdosi utrousil „doufám, že tento film a natáčení nikdy neskončí.“ No, nakonec to trvalo tři roky.

Natáčení bylo vždy náročné, nejen z časového harmonogramu, ale i realizací choreografií v netanečním prostředí a samozřejmě i kondičně. Sloučit toto všechno kladlo obrovskou náročnost na přípravu a disciplinovanost interpretů a samozřejmě i na mně. Kondiční příprava byla jen jedna z příprav, které jsem musel absolvovat. Ale opět musím říci, že jsem měl okolo sebe úžasné lidi – Tona Popoviče, Petra Bencsíka, Ondru Mlynárika, Stana Marišlera, Maťa Urbana, to byla polovina úspěchu. Tehdy zvládnete i stres, tlak, únavu, dokonce se na ni těšíte. Emocionálním základem byla skutečná RADOST z toho, co děláme, a věřím, že se to z filmu přenese i na diváka.

Žijeme v tomto prostoru se svými dějinami, kulturou, tradicemi, jazykem – tím vším, co tvoří to, z čeho vycházíme. Folklór jako lidové umění v celé své šířce je stále živé a má co říci i v dnešní době.

Realizace filmu Tanec mezi střepinami byla zkušenost k nezaplacení. Můj další film bude příběhový, so silnými tanečnými prvky.